Román Honorární konzul od Grahama Greena poprvé vyšel 1973, tedy v dobách, kdy autor byl už silně nabroušený na církev, do které jako mladý muž rád vstoupil. I tady v románu je kněz, který nadšeně vstoupil do semináře, „byly to moje líbánky s církví“, začal sloužit chudým a zjistil, že vedení církve poklonkuje bohatým, opustil službu, našel si ženu, dotáhl to na partyzána v Paraguayi a dospěl k názoru, že Bůh je zároveň dobrý i zlý, že má svou „denní stranu a noční stranu“, že to on stvořil lidi, kteří páchají takové zrůdnosti, a tudíž je za všechny zločiny odpovědný. V Argentině organizuje únos honorárního konzula a je připraven ho vlastnoručně zabít, pokud vláda v Paraguayi nepropustí jejich spolubojovníky: „Jestli ho zabiju, bude za to moci Bůh zrovna tak jako já. Udělal mě takového, jaký jsem.“

Je to takový Juro Jánošík v tmavě rudém: ten přece utekl ze semináře mezi zbojníky a jednou jim v lese uspořádal kázání o tom, jak je ten jejich boj spravedlivý. Taky ten Greenův kněz v úkrytu partyzánů pronáší sáhodlouhé úvahy o Bohu a církvi a zlu ve světě. Chápu jeho zklamání z politických poměrů i z lhostejnosti vyšších činitelů církve, ale to jeho obviňování Boha mi nedává smysl. Kdo ty hrůzy páchá: Bůh, nebo člověk? A pokud je Bůh zároveň zlý, proč nám dává přikázání, abychom byli dobří? Tak nám zakazuje páchat zlo, a sám ho dělá? Různí svatí a už biblický Job kolikrát Bohu až vyčítali, že je přísně zkouší nebo přímo ničí, ale žádný z toho neudělal závěr, že tím pádem je Bůh sám od sebe zlý.

Otec León tedy vyjadřuje názory spíš heterodoxní než ortodoxní, ale v románu k sobě nemá rovnoměrně zastoupeného oponenta. Jeho blízcí se zmůžou jenom na pohoršené povzdechy typu „Jak to můžeš říct? To jsi katolík?“, ale není tu žádný, kdo by jeho obžalobu Boha trpělivě a věcně bod po bodu komentoval. Autor tam zřejmě nikoho takového nechtěl, i když by při svém talentu jistě dokázal formulovat protiargumenty. Asi nepotřeboval, aby ty projevy o denní a noční straně Boha někdo narušoval a při téhle teologické hře lidově řečeno kibicoval. To hodně vypovídá o tom, jaké pojetí Boha a víry bylo tehdy Greenovi bližší.

Kněz mezi partyzány vyznává, že může věřit jenom v Boha „stejně rozpolceného a stejně pokoušeného“, jako je on sám. A mně tam chybí někdo, kdo by se přiznal, že naopak může věřit jenom v takového Boha, který je lepší a svatější a mocnější než člověk: kdo jiný by nás definitivně vyléčil z našeho zla než ten, který se tím zlem nikdy nemůže nakazit?

Otec León vysvětluje svůj odchod z kněžské služby takto: „Jenže já jsem byl vysvěcený, když byl papežem Jan. A nemám tolik trpělivosti, abych dokázal čekat na dalšího Jana.“ Kdyby nezahynul při útoku parašutistů, mohl by se dočkat – zhruba jako osmdesátiletý (Jan XXIII. byl „pastýř a kormidelník“ církve 1958 až 1963) – papeže z Argentiny, ze země, kde se román odehrává, papeže, který navíc proti Janovi poznal levé i pravé diktatury Latinské Ameriky z vlastní zkušenosti. Smířil by se León s církví? Graham Greene zemřel 1991: jak by se asi díval na papeže Františka? Viděl by v něm „dalšího Jana“? To je ovšem nereálná otázka. A co by řekl František na Greenovy romány, aspoň na ty jihoamerické, pokud je četl? To by se ještě dalo zjistit.