Neviděl jsem ještě všechny díly této televizní série, tak by nebylo poctivé psát o ní recenzi hned po odvysílání poslední části, to musím vytknout tak říkajíc před závorku! Takže píši jen jakousi částečnou reflexi. A i s tímto omezením řeknu hned na úvod, že to, co jsem viděl, se mi líbilo. Velmi.
Ještě jednou se omlouvám, ale zatím jsem neviděl Annu Kameníkovou v roli Barbory, tedy mladé Boženy Němcové. Zato Anna Geislerová v roli zralé, předčasně stárnoucí a umírající spisovatelky mě svým hereckým výkonem nadchla: zapomněl jsem, kdo hraje a kam už mám tuto herečku zaškatulkovanou a věřil jsem jí tentokrát úplně všechno, každé slovo, každé (jemné) gesto, výraz tváře, pohled očí. Oceňuji i Jana Hájka v neméně náročné úloze Josefa Němce, Veroniku Divišovou v roli Dory Němcové – a další představitele, promiňte, že je v této pouhé antirecenzi už nebudu jmenovat.
Líbilo se mi, že Česká televize na filmu nešetřila, ani na cylindrech, ani na kočárech, a zejména ne na kostýmech – skvělé návrhy Kataríny Štrbové Bielikové.
Existuje ovšem vícerá Božena Němcová. Jednak ta, o které se ještě moje generace učila ve škole – a která už je víceméně mrtvá; nadto „Naše paní Božena Němcová“, vyrůstající z té školní představy a vyhnaná až do jakési modly. A dnes žije především feministická interpretace a dezinterpretace. Seriál Božena se úspěšně vyhnul Scylle sladkého uhlazování faldů na životě spisovatelky a pokračování ve školním obrázku i Charybdis stylizace Boženy Němcové do feministky s vlčími zuby. Ten film není ideologický. Je drsný, někdy smutný, je o vztazích, je o lásce i zklamání, ale není feministický; k postavě Josefa Němce je férový – a věnuje mu oprávněně velký prostor.
Vzpomínám si, že kdysi jsem odešel zcela unuděn z Národního divadla (toho pražského) o přestávce z jakési současné hry o Boženě Němcové, už si nepamatuji, od koho. Problémem je, že pokud chceme vylíčit sociální vazby Boženy Němcové, figuruje nám před očima celá učebnice literatury, Havlíček, Erben, Čelakovský... Myslím, že i nebezpečné snaze říci všechno se tento film úspěšně vyhnul. Řekl ne vše, co se na té i opačné straně stolu říká, ale leccos z toho, co se neříká. Na základní škole film je – naštěstí – nepoužitelný, bourá iluze a mýty, ale nevytváří nové. Je pravdivý – způsobem a v míře pravdivostí uměleckého díla, tedy ne soudního protokolu.
Nevím, jaké rozhodovací procesy probíhají v České televizi, než je někomu svěřena režie takto prestižní série – ale myslím, že právě Lenka Wimmerová byla vybrána optimálně; režisérka, kterou asi nikdo neoznačí nálepkou „zkušená“, avšak přesto má za sebou ve své filmografii několik nesporně kvalitních děl (tak seriály Terapie a Soukromé pasti či dokument Kozy léčí); její režijní práci stejně tak jako její mimoumělecké podnikání a veřejnou aktivitu charakterizují myslím nejlépe slova nezávislost, odvaha, přemýšlivost, poctivost.
Také žádná z obou autorek knihy k filmu, Hana Wlodarczyková a Martina Komárková, nevlastní fabriku na filmové scénáře: Hana Wlodarczyková má za sebou vlastně jediné filmové drama Zloději zelených koní (2016) a spisovatelka, především dětské literatury, Martina Komárková žádné. Nevím, ale představuji si, že tento scénář zrál a dotvářel se dlouho. A opět mě napadá slovo poctivost.
A představuji si, jak by mohl stejný scénář ve výsledku dopadnout, kdyby jej natočily některé jiné režisérky, přičemž Věra Chytilová, scénář jejíhož nerealizovaného celovečerního filmu o Boženě Němcové jsem měl kdysi možnost číst, již odešla ze všech her tohoto světa – možná se mýlím, ale vždy mi to vychází tak, že by vše dopadlo hůř až nejhůř.
Tím končím tuto antirecenzi.