Tak máme za sebou výročí upálení Jana Husa. Člověk četl noviny, sledoval zpravodajství České teleize, občas se i na nějaký dokument podíval. Kdykoliv se naše média chytí tématu katolického světce, biskupa, papeže či kněze, nahlíží na něj nadmíru kritickým okem a nit na něm nenechají suchou. Maximum uznání za své činy a postoje, kterého se může dobrý katolík v českých médiích dočkat, je „oboustranné“ zhodnocení: Na jedné straně něco dobrého, na druhé straně ALE (zde pak následuje domnělý seznam provinění, které jsou spíš seznamem toho, co autorům článků na Církvi nejvíce vadí).  Špatně dopadl sv. Jan Sarkander, sv. Václav, o Benediktu XVI. nemluvě, a papež František byl v tisku kárán nejen za poukaz na skutečnost, že otcovská ruka může být občas i rukou pádnou.

Jedinou výjimkou, která je v českých žurnálech do nebe vynášena (leč marně, světec to není, nebyl a nebude), je katolický kněz a univerzitní mistr Jan Hus. U něj žádné ALE nebylo nalezeno, obstál v hodnocení svého života bez poskvrny a co víc, byl mu dokonce připsán atribut neomylnosti.

Je zvláštní, že dnešní doba, která je ochotna kdykoliv popřít neomylnost papeže ve věci víry a mravů, je stejně ochotna přísahat na neomylnost kněze z 15. století. Neboť pokud podle svých dnešních interpretů zemřel za pravdu, pak tedy musel mít ve všem pravdu a v ničem se nemýlit. Na druhou stranu, pokud se v něčem mýlil, tak neumřel kvůli pravdě, ale kvůli své neochotě přiznat omyl. Pro hodnocení Husa tedy nutně potřebujeme vědět, jestli se ve svých názorech mýlil, či nikoliv, neboť neústupnost si nelze plést se ctností.  Podle všeho se Hus zmýlil vícekrát. Spíše však než výčet jednotlivých omylů je zajímavější klást si otázku, jak se to stalo.

Shodou okolností se teď probírám knihou Idea university od Henryho Newmana, jejíž některé pasáže, zdá se mi, se na Husův případ velmi hodí. Předkládám tedy pár úryvků k přečtení a doporučuji celou knihu.

„Poznání – nahlížené jakožto poznání – nás svým jemným vlivem vede k sobě samotným, dělá z nás vlastní střed a z naší mysli měřítko všech věcí. Taková je tedy tendence svobodného poznání, jež se učí na univerzitách: nahlížet na zjevené náboženství z vlastního stanoviska: sloučit ho a pak přetvořit, takříkajíc ho přeladit a změnit jeho harmonie; opsat kolem něj kruh, který tu cosi nenáležitě odetne a tam cosi nepatřičně přidá; a to vše s vědomým či nevědomým přesvědčením, že lidský intelekt, samostatný a sám sebe vzdělávající, dospívá k pravdivějším a dokonalejším myšlenkám a soudům … Tento intelektualismus se nejprve a především dostává do sporu s pravidly, potom s dogmaty a potom se samotným principem dogmatičnosti – (vírou). …“

„Katolictví jistojistě „omezuje intelekt“, jelikož učí, že Boží intelekt je větší než lidský, a že co vykonal On, nemůže člověk zlepšit. … Protestantismus přistupuje k Písmu přesně tak, jak (přírodní vědci) zacházejí s přírodou; pojímá posvátný text jako rozsáhlý soubor jevů, z něhož každý jednotlivý křesťan může induktivním procesem vyvodit právě ty náboženské závěry, které sám posoudí jako správné. Pokládá víru za pouhou modifikaci rozumu, za souhlas s určitými pravděpodobnými závěry, pokud se neobjeví lepší…“

„Proto je nezbytné, aby univerzita spadala do přímé a účinné jurisdikce církve, jinak by v širší společnosti mohla začít soupeřit s církví v oněch teologických otázkách svěřených výlučně církvi – jednala by pak jako zástupkyně intelektu, jako je církev zástupkyní náboženského principu.“

Když tento týden označil premiér Sobotka Husa za symbol mravní autonomie, ukázal se jako jeho dobrý žák. Pochopil, v čem je podstata Husova učení. Nepochopil ale, v čem je problém, protože stejně jako mnoho dalších odmítá v rámci své mravní autonomie připustit, že "není správné stavět osobní svědomí a rozum proti mravnímu zákonu nebo učitelskému úřadu církve.“