Téma

Zaparkovali jsme před starším domem. V oknech jsme viděli romské obyvatele. Synek mi mačkal ruku. Stoupal jsem spolu s ním po točitých schodech. Podívali jsme se na sebe a zaklepali: „Dobrý večer, bydlí tady prosím Mário?“ „Ano, tady je...“

Strávil jsem necelé dvě hodiny sledováním záznamu z Poslanecké sněmovny; šlo o novelu cizineckého zákona ve druhém čtení. Festival zloby. Exhibice okamurovců (přičemž sám Tomio Okamura se zapojil až po hodině s tím, že „zatímco vy jste se hádali, já jsem pracoval“ – a přilil další kotel oleje do ohně...). Na jedné straně nevídaná ničivost a agresivita, na druhé bezradnost normálních lidí nad tím, jak na takovou agresivitu reagovat...

Všechny mocnosti se chovají v podstatě stejně: snaží se obsadit méně vyspělé státy, ať již ve své blízkosti či třeba na druhé straně světa. Pro kolonialisty není globalizace už stovky let žádná novinka; začali s ní, hned jakmile objevili, že Země je planeta kulatá.
Stará kultura technicky méně vyspělých zemí kolonizátory zajímá, připadá jim romantická a rádi ji napodobují; v 18. století musel být v každém pořádném zámeckém parku čínský pavilonek... 

Současná podoba církevních restitucí je až příliš velkorysým gestem křesťanských církví a židovké obce vůči dnešnímu státu, když si uvědomíme, že stát se nehlásí k faktickému vyvlastnění církevních nadací a vrací jen tu část půdy, která je v jeho rukou (zemědělské pozemky s nízkou cenou), zatímco pozemky v rukou jiných subjektů se nevracejí (stavební parcely ve velkých městech či jejich blízkém okolí, s cenou řádově vyšší) a místo nich je vyplácena finanční náhrada, která je nižší než jejich reálná cena...