„Pokud jde o půst: čím dál víc si myslím, že právě kousíček postu, ke kterému se přinutíme, je ten moment, ten kámen pohoršení, o který se láme upřímnost naší víry. V neochotě k jakémukoli sebezapření začíná vlažnost, kterou tak odsuzuje Písmo...“
Pamatuji si, jak jsem po svém obrácení v čase před Velkým pátkem slyšela knězova slova o „dni přísného postu“. Tehdy nedodal vysvětlení, a tak jsem si ve své prostotě a přímočarosti řekla: „Přísný půst, to je jistě den o chlebu a vodě.“ Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak, a tak jsem se ani nikoho dál nevyptávala. Pokřtěná jsem sice ještě nebyla, ke svátostem nechodila, ale postit se může každý, a tak jsem byla den o chlebu a vodě. Bylo to bezpochyby poprvé v životě. Vlastně mě tehdy překvapilo, že se to vůbec dá „přežít“...
To je vážně jako na celý život, vážně až do smrti? Že když se rozvedeme, tady v matrice budeme pořád manželé? diví se snoubenci, kteří chtěli mít svatbu v kostele, protože je to hezčí – a teď najednou váhají. Co vlastně bereme vážně? Jistě, své zdraví, hlavně zdraví, říkají lidé, na prvním místě zdraví, to ti starší, se zdravím se udělají největší zisky; mladší zas adrenalin, adrenalinové zážitky, něco zažít, něco si užít... Ale svá rozhodnutí, své postoje ke světu okolo nás? Vůbec je vážně nebereme! Nějak bylo, nějak bude, říkají lidé. A: když nejde o život, tak jde o houby...
Při mši svaté o druhé postní neděli jedna z přímluv v našem kostele byla za papeže Františka s dovětkem, aby se mu podařilo zdárně pokračovat a dokončit veliké dílo reformy církve. Co konkrétně znamená církev pro katolíka? Pro mě je to lid, jenž mocí Ducha Svatého obdržel víru. Písmo svaté nás učí, že církev je mystické tělo Kristovo. Mohou snad lidé reformovat Krista? To jistě ne! Nedomnívám se tedy, že papež František reformuje nebo má v úmyslu reformovat církev v tomto smyslu...
Jako učitel jsem šikanu nezažil, kousek zkušenosti s ní jsem prožil jen kdysi jako žák základní školy – a pak jsem ji hodně zblízka viděl (a pokud to šlo, snažil se jí zabraňovat) v prostředí, které dnes už u nás díky Bohu neexistuje a které bylo pro nejdrsnější formy šikany typické: jako takzvaný „absolvent“ v uniformě komunistické armády. Šikana vojáků prvního ročníku došla v pluku, kde jsem sloužil, až k tomu, že „mazáci“ umlátili vzpurného „bažanta“ v noci na umývárně k smrti. Ztloukli ho do bezvědomí a nechali ležet na betonové podlaze, kde do rána zemřel...
Nese to, nezlobte se na mě, rysy až trochu komické: František a Kirill, nejvyšší představitelé dvou velikých křesťanských církví, katolické a ruské pravoslavné, biskupové Říma a Moskvy, se setkávají poprvé v dějinách, v Havaně, v salónku na letišti, tisíce kilometrů od Moskvy i Říma...
Když rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek loni v Praze na Albertově mluvil o tom, že my Češi jsme plebejský národ, vyvolalo to u mnoha lidí negativní reakci; ale je to pravda. A Mikuláš Bek mluvil i o tom, že existuje plebejství důstojné – a to druhé; a v tom měl myslím pravdu dvojnásob...
