1.
„Pojedu do Tetína – anebo se říká na Tetín?“ Autobus se vyškrábal na kopec a nechal mě na malé malebné návsi. (Všimněte si té souvislosti: malá – malebná; kdyby byla velká, asi bych řekl: velká – velebná – ?)
Můj první pohled míří na hezký, zachovalý, neveliký klasicistní zámek, který jako by i dnes hostil rodinu vlasteneckých nešlechtických velkostatkářů Vojáčků, kteří zde v první polovině 19. století hostívali celou obrozeneckou literární garnituru, mezi niž se i sami počítali.
A pak už jen samá zklamání. V čase internetu si člověk může prohlédnout každou lokalitu, kam se chce vypravit, takže když se octne na místě, vnímá skutečnost jen jako ilustraci – dobrou či horší. Dva kostely tu stojí vedle sebe jako na obrázcích. K malému románskému tu v baroku přistavěli ještě jeden větší, jako by se jim zdálo, že pro místo, kde podstoupila mučednickou smrt velká národní světice, je takový malý kostelíček málo. Ale ani ten větší barokní, jakkoli půvabný, není moc velký. Proč jsem tu podvědomě očekával cosi podobně mohutného, jako je kostel svaté Ludmily na pražském náměstí Míru? Svítí sluníčko, je klid, trávník je sestříhaný, ke kostelům nevedou žádné vyšlapané pěšinky, jako by to byly jen kulisy, jako by do nich nikdo nechodil. Kostely jsou dokonale zamčené. Mše svatá se tu slouží jen jedna v neděli, a dnes je všední den. Myslel jsem si, že tu bude nějaké poutní místo, ale žádné není. Nikdo sem nepřichází, nikdo nevyhledává svatou Ludmilu, nikdo jí nemá co říct, nikdo po ní nic nechce, nikdo ji o nic neprosí... Myslel jsem si, že se tu, jak jsem zvyklý na poutních místech, posadím do lavice v kostele, nenechám se rušit ani procházejícími turisty, ani ostatními poutníky a promluvím si se světicí...
Takže nic. „Vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí? Buď svatý rád, že není bit,“ říká se v slavné básni.
Vesničkou – a je to skutečně vesnička a je velmi hezká – procházím podle ukazatelů, vedou mě k místu, kde stával hrad. Ten skoro úplně rozebrali už dávno místní obyvatelé jakožto materiál pro stavby svých usedlostí, všechno se dnes člověk doví, žijeme v čase naučných stezek & cedulí (informací na různých tabulích je tu tolik, že je čtu jenom výběrově, což je tedy v mém případě vážné: jinak se všude pídím po informacích jak číslo 5). Žije tu množství vzácných rostlin, bezobratlých živočichů a ptáků, i výři. Pobavilo mě sdělení, že kavky, které tu dříve hnízdívaly, se odstěhovaly do Prahy, kde snadněji nalézají živobytí. Jako lidé.
Sedám si na lavičku, která je tady nainstalována, a dívám se do údolí řeky, rozechvělého sluncem: skály jako geologické ilustrace, tichá Berounka jako bez pohybu, na ní ojedinělý kajak jak hračka z kindervajíčka. Les, louky, na obzoru Beroun. Odtud královi vojáci ovládali kraj.
Hluboko dole vede trať. Čekám na vlak, a když jede, přecházím ještě na druhou stranu skály, abych ho mohl pozorovat déle.
2.
Ale nejstarší přemyslovské hradisko stálo jinde než na špici skalního ostrohu (všecičko se člověk dozví z netu a z cedulí), tam, kde je dnes místní hřbitov. Poté, co ji 15. září roku 921 usmrtila dvojice vrahů poslaných její snachou Drahomírou, světici nejprve pohřbili v kostele (kapli) svatého Jan Nepomuckého na jejím hradisku, její vnuk svatý Václav pak přenesl ostatky do baziliky svatého Jiří na Pražský hrad. I tam je její hrob jakoby opouštěný, nikdo se u něj nemodlí, a jako by život šel lhostejně kolem...
Ale jak mohla být kněžna z 10. století pohřbena v kostele světce ze 14. století!? Co je to za nesmysl? Řešení má 19. století: když rodina Vojáčků rušila na zámku kapli zasvěcenou svatému Janu z Nepomuku (proč asi? vadila jim?), asi se přece jen svatého bála a zasvěcení přenesla na hřbitovní kapli... To původní zasvěcení z přemyslovských dob patřilo svatému archandělu Michaelovi – tak toho se asi Vojáčkovi nebáli a pak: nebyl to Čech).
Ale i kostel svatého Jana Nepomuckého je dokonale uzamčený. Koná se tu jakási umělecká výstava, zájemce o prohlídku si má vyžádat klíč, ovšem jen o víkendu. No jo.
Sedám si na lavičku před hřbitovem a modlím se. Svatá Ludmilo, slyš mě, pomoz mi, prosím!
Docent Rudolf Turek, jehož knihu o 10. století jsem kdysi jako nakladatelský redaktor připravil k vydání, mi o svaté Ludmile řekl: „Měla velké nadšení z víry, kterou přijala, ale ne už schopnost prosadit víru v praxi...“ A jinak mi to řekla jedna řeholní sestra: „Byla kontroverzní: její současníci už byli křesťani, měli křesťanství dobře zapouzdřené, integrované do života, který žili – a ona jim to svojí zbožností rušila...“
Vracím se ještě na bývalé hradisko, tedy na hřbitov. U zdi, mezi hroby, nalézám laminovaný obrázek Jana (Ioana) Kronštadského, moderního pravoslavného světce (zemřel 1908). Z nápisu u obrázku se dozvídám (tak tohle nikde na českém internetu nebylo!), že Jan Kronštadský zasadil dub a prohlásil, že až tento strom uschne, bude s Ruskem úplně nejhůř; v 90. letech zbývala na dubu jediná živá větev – a jedna zbožná rodina, která ctila jako svoji rodinnou patronku svatou Ludmilu (světici ještě východním schizmatem nerozdělené církve), vzala z větve žaludy, nechala je vyklíčit a semenáčky rozesílala po celém Rusku; a jeden také na Tetín, na místo mučednictví své patronky... Je to velmi krásné! Tak přece se někdo k svaté Ludmile obrací, přece někdo po ní cosi chce. Doubek je ještě moc maličký, ale zelená se a roste.