„Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byly naplněni Duchem Svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal“ (Sk 2, 1–4).
Jak daleko bychom utekli z domu, kde by se toto všechno dálo, kde by se najednou ozval hukot silného větru! Jak bychom se ohnali, kdyby se nám nad hlavou usadil jazyk jako z ohně!  A kdyby nezmizel, šli bychom pro hasicí přístroj. Kdyby nám to strach dovolil, pokud bychom nebyli úplně paralyzovaní, neschopní pohybu.
Vždyť – vždyť celý život neděláme nic jiného!
Je nesporné: Bůh nám nemůže dávat dary svého Svatého Ducha, neboť bychom je odmítli. Odmítli bychom je, protože je nechceme. Nechceme je proto, že z nich máme strach, jako z každé neznámé věci, ale ještě víc: kdybychom se svěřili Duchu Svatému, říkáme si, kam by nás dovedl?
Já na to přece nemám, abych se stal pro Boží věc mučedníkem, nemám na to, abych rozdal úplně všechno, nemám na nějakou Boží šílenost, nedokážu úplně se vzdát tohoto života pro život věčný, který – ale ano, jistěže existuje, jenže –
A tak raději z jeho darů nepřijímáme nic.
Jenže Bůh není šílený. Zachovejme klid. On nám dá vždy jen to, co dokážeme pobrat, třeba s lítostí, že by nám chtěl dát víc, ale nezlobí se na nás, že nechceme víc.
V tom je klíč!
To je podstatné pro naši cestu s Bohem: Bůh nás neodmítá, Bůh nás neodsuzuje, že k němu nejdeme tak rychle, jak bychom mohli jít.
A můžeme ho i během cesty poprosit: Pane, je to moc rychlé, zpomal, prosím – a On zpomalí, nebojme se. Sice ví lépe než my sami, co na co máme a co můžeme, ale respektuje nás. A přijímá nás i v naši pomalosti (a opatrnosti) – a má z nás radost, i když z úplného odevzdání by měl radost ještě větší a přinesli bychom více užitku.
Jde s námi naším tempem: jen musíme jít, nesmíme se zastavit, nesmíme to vzdát, nesmíme si říct, ne, takhle to nemá cenu…