– Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho (Sk 9 3–7).
– (Petr) vystoupil na střechu, aby se modlil. Bylo to kolem poledne. Dostal hlad a chtěl něco sníst. Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení. Viděl nebe otevřené a z něho jak se snáší dolů něco jako velké prostěradlo spouštěné za čtyři cípy na zem. Uvnitř byli všeho druhu čtvernožci, dále zvířata, co se plazí po zemi, a ptáci, co létají po nebi. A nějaký hlas na něj zavolal: „Vzhůru, Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „Ani za nic, Pane,! Nikdy jsem ještě nejedl nic poskvrněného ani nečistého!“ A ten hlas k němu promluvil podruhé: „Co Bůh prohlásil za čisté, o tom neříkej, že je to poskvrněné.“ To se stalo třikrát. Pak hned to všechno bylo vyzdviženo do nebe (Sk10, 9b–16).
Když Pán oslovil Šavla na cestě do Damašku, bylo to oslovení jenom pro něho samého – i když mělo tak veliký význam pro celou ustavující se církev; muži, kteří Šavla doprovázeli, Pána neuviděli.
A rovněž to zjevení, které znamenalo natolik zásadní věc, jakou bylo přijetí lidí mimo vyvolený židovský národ za rovnoprávné členy církve, přijal svatý apoštol Petr sám, tak říkajíc v soukromí, na ploché střeše domu, kam se uchýlil k modlitbě.
Ale když přichází Duch Svatý, děje se tak ve shromáždění, ve společenství všech. Duch rád působí ve společenství, Duch má radost, jsme-li spolu.
Jazyky jako z ohně, které se rozdělily a usadily se nad každým, se neusadily jenom nad hlavami dvanácti apoštolů, ale nad hlavami všech – všech věřících, všech křesťanů, všech, kdo byli o slavnosti Letnic přítomni ve společenství.
Mysleme na to v těchto dnech, kdy se připravujeme na příchod Svatého Ducha.