Dnes budeme uvažovat nad dalším tajemstvím Boží lásky k člověku, tajemstvím Eucharistie.
Starý otec se přel se svou dcerou. Tvrdila mu, že má některé děti rád víc, některé méně. Po počátečním šoku začal argumentovat, citoval důkazy, bránil se, že tomu tak není.
Proti sobě stály důkazy a pocity. Myslím, že většina z nás alespoň jednou v životě tyto pocity měla – maminka nebo tatínek mě má méně rád než mého sourozence. Kolikrát přerostly tyto pocity až do nenávisti. Kdo tuto nenávist mezi lidmi, zvlášť mezi nejbližšími příbuznými chce? Pán Bůh? Andělé? Svatí? Bezbožný svět? Ďábel? Čím je možné ji vyléčit, zničit? Jedině láskou, na to žádné důkazy nepomohou. Kde je láska obsažena v nejvyšší míře? V EUCHARISTII – ve mši svaté a ve svatém přijímání.
Pro povzbuzení tři poznámky. Dvě jsou z časopisu Světlo, jehož vydání je zaměřeno tematicky na obsah dnešní slavnosti. Jedna, v dobrém, přestavuje víc oblast pocitů – jsou to slova vybraná z modlitby sester voršilek – upravil jsem je kvůli rodové vyváženosti i pro muže: „Pane Ježíši, Bože v Hostii – kéž smím být tvou Marií, tvým Josefem; Pane Ježíši v bílé Hostii – kéž jsem tvou čistou Marií, čistým Josefem; Pane Ježíši v tiché Hostii – kéž jsem tvou tichou Marií, tichým Josefem; Pane Ježíši v prosté Hostii – ať jsem tvou prostou Marií, tvým prostým Josefem; Pane Ježíši, lásko v Hostii – ať jsem tvou Marií, Josefem; Pane Ježíši, skrytý v Hostii – ať jsem tvou skrytou Marií, tvým skrytým Josefem;  Pane Ježíši v malé Hostii, ať jsem tvou malou Marií, tvým malým Josefem; Pane Ježíši, který jsi celý v Hostii, učiň mne cele Marií, cele Josefem.“
Druhá jsou slova z článku učeného dominikána P. Štěpána Filipa, která kladou důraz na důkazy. Skutečná přítomnost – příklad:moje osobní přítomnost nebo má přítomnost v tom, kdo vykonává má nařízení. Skutečně a podstatně je Pán Ježíš přítomen v nebi a nejvznešenějším způsobem v Eucharistii. A potom je přítomen na základě svých slov: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (srov. Mat 28, 20). Ježíš Kristus je přítomen v Církvi – která se modlí, dělá skutky milosrdenství, putuje do věčného života, káže, řídí a vede svůj lid, když Církev slouží mši svatou a udílí svátosti.
Tyto důkazy a pocity sladí dvě skutečnosti, které dnes – Bohu žel – mnoha katolickým křesťanům chybí. Je to úcta a služba. Jak se chovám v kostele, jak sloužím?
Velmi užitečnou poznámku o službě jsem našel v  knize Zofie Kossakové Malomocný král: „Člověk se rodí pro službu, žije pro službu a umírá ve službě, nemůže nesloužit. Jeho svoboda spočívá jenom na jeho pánovi, kterému slouží. Může sloužit Bohu, ďáblovi nebo sobě. Snad nejhorší služba je ta poslední.“
Všemohoucí Otče, v Duchu Svatém ti děkujeme za životodárnou Nejsvětější svátost, v které je Pán Ježíš osobně, podstatně přítomen a cele se nám dává. Na přímluvu Panny Marie a svatého Josefa vyslyš nás, když prosíme o pravdivé a správné důkazy a pocity, které se projeví v dokonalé úctě a službě. Skrze Krista našeho Pána. AMEN.