Přistihuji se při obojím, když se chci modlit: dva pocity vzájemně protikladné: z prvního mám radost – vždycky, když si jej uvědomím; a na ten druhý se snažím hned zapomenout, když si ho uvědomím – ale je tady, někdy je v mé duši také.
Je to ostuda: po tolika letech života s Pánem a s Pannou Marii a se svatými a s anděli! Někdy musím překonávat jakýsi odpor, ne sice silný, ale že vůbec! Po tolika prožitcích Boží moci a pomoci! Ale uvědomím si někdy nejen radost z modlitby, ale i odpor k modlitbě.
Není to bezprostředně poté, co se dopustím hříchu: ne, to už jsem se naučil, že po svém selhání honem utíkám k Pánu a prosím ho o odpuštění. („Už v pádu a nohu ještě ve třmeni, prosil a dostal odpuštění,“ jak praví verše citované anglickým spisovatelem Grahamem Greenem.) Ne vždy hned, ale vždy je tam alespoň výkřik uvědomění: – Pane, Pane, odpusť mi prosím – a hned, jen co se vzpamatuji, ti to řeknu i nahlas i plně a vědomě, Pane, odpusť mi!
Ne, s vinou ten pocit nechuti k modlitbě bezprostředně nesouvisí. Alespoň ne v mém případě.
Vynoří se v mém srdci různě – tehdy, když se mi daří moc dobře, nebo když překonám nějakou krizi, ale nejčastěji tehdy, když mám nějaké moc dobře udělané plány, když přesně vím, co budu dělat; když se bojím, že Bůh by mohl mít jiný názor a ukázat mi nějakou jinou cestu.
Nechuť k modlitbě, alespoň v mém případě, tedy, pochází jenom z toho, že – podvědomě, vědomě bych mu to nikdy neřekl – se snažím uchránit si svou malou stavbičku před velikým Bohem a velkou Boží vůlí.