1.

Porozumět slovesu „chválit“ nám nezpůsobuje problém: víme, co znamená. Třeba když šéf řekne: „Tak tohle se ti opravdu podařilo, tentokrát jsi odvedl perfektní práci!“ – a my jsme na sebe pyšní. Nebo když dítě přinese ze školy hezkou známku a my řekneme: „No vidíš, jak seš šikovnej! To já vím, že seš chytrej kluk! A takový známky bys mohl nosit ze školy pořád, jen kdyby ses trochu víc doma učil!“

Všimněme si: „chválit“ v našem povědomí znamená spíš, že výše postavený ocení níže postaveného, ten, kdo nese zodpovědnost, toho, za koho zodpovídá. Chválit jaksi směrem nahoru nejsme moc zvyklí – a možná by se to ani nehodilo; své nadřízené máme spíše poslouchat než chválit.

A ještě něco: v chvále, jak jí běžně rozumíme, je často jak kočičí drápek v tlapce skryta i výtka: vidíš, vidíš to, mohl bys pracovat ještě lépe!

2.

Když pastýři odcházeli od jeskyně narození, chválili Boha (srov. Luk 2, 20). Také prorokyně Anna, dcera Fanuelova, chválila Boha, poté co v dítěti, které Josef a Maria přinesli do chrámu, poznala Spasitele – (srov. 2, 38).

Když Petr ve jménu Ježíše Krista Nazaretského uzdravil chromého od narození a do nohou a kloubů toho postiženého člověka se vlila síla – co uzdravený udělal? Užíval si nového daru zdravých nohou: vešel do chrámu, procházel se, poskakoval – a chválil Boha (srov. Sk 3, 2–8). Jak asi? Jakými slovy?

Umíme snad poděkovat – ale chválit Boha? Co bychom měli říkat, když bychom také jako on chtěli chválit Boha? Aby to nebylo trapné?

3.

Když chce chválit Boha, sahá církev k žalmům; ty jsou plné chvály Boha. Prostě říkají Bohu, že jej chválí – a lehce pro to nalézají důvody (tak žalmy 22, 26, 44, 56, 63, 65, 74, 76, 84, 113, 117, 119, 135, 145, 146, 147, 150… ). Opakovaně žalmista říká, že je třeba chválit Boha ne jenom v soukromí, ale i před lidmi, ve velkém shromáždění (Ž 35, 18; Ž 109, 30).

Boha chválí nejen jeho andělé a lidé, ale i krása a mohutnost stvoření (Ž 69,35).

Boha chválí celý náš život, každý náš den, celá naše existence, časnost i věčnost.

Amen.