Co potřebuje člověk pro to, aby nezemřel hladem? Chléb. I ti největší zločinci dostávali a dostávají ve vězení chléb a vodu. Jak byl a je vzácný chléb v koncentračních táborech, jak se lidé, zvlčilí hladem, o chléb prali, dokonce zabíjeli a na druhé straně, jak se mnozí dělili o svůj chléb nebo ho darovali celý. Darovali tím život.
Když nás Pán Ježíš učí mluvit s Bohem – Otcem, tak třetí prosba zní: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ V kostele svatého Josefa v Hutisku-Solanci jsou tato slova napsána na vítězném oblouku uprostřed. Na levé straně je namalováno pole s obilnými klasy a chléb, který si můžeme koupit v obchodě. Na pravé straně této prosby je namalováno Tělo Kristovo v podobě nejsvětější svátosti. Chléb pro tělo i pro duši.
V dnešním evangeliu je zpráva o tom, jak lidé hladoví. Přicházejí za Ježíšem, aby je nasytil slovem o Božím království a aby je uzdravil z jejich nemocí. Tento hlad po Božím slově a uzdravení nakonec vyústí do tělesného hladu. Apoštolové mají o hladové starost – radí Ježíšovi, jaké má dát lidem pokyny. Jak často my radíme Bohu, co má dělat. „Vy jim dejte jíst!“ To nejde – skoro nic nemáme. Nakonec dali Ježíšovi všechno, co měli. Pán Ježíš to málo požehnal a nasytil tisícový zástup. Dali všechno, co měli. Také nám dává Bůh všechno, co má – sám sebe. A k tomu nám slouží dnešní slavnost – abychom si uvědomili, že Tělo Kristovo je chlebem života, není odměnou za naši svatost, je to chléb hříšníků – na straně jedné a na straně druhé tento chléb života vyžaduje naši hlubokou a skutečnou víru a úctu.
V současnosti se často vyslovuje slovo chléb – v souvislosti s jeho zdražováním. Chléb – Tělo Kristovo nepodléhá inflaci. Jediná měna, kterou vyžaduje, je víra, kterou potvrzujeme svým „Amen“ při svatém přijímání. „Kdo jí mé Tělo a pije mou Krev – bude žít navěky.“ K této víře je nutné přidat úctu, která vychází z vědomí skutečnosti, že ke mně přichází „Pán můj a Bůh můj“.
Ve chvíli, kdy Pán Ježíš – pravý Bůh a pravý člověk – je zrazen člověkem, vydán člověku k odsouzení a popravě, nám dává sám sebe jako největší dar. Tak si projevuje Boží láska.
Rozruch způsobilo čtvrteční kázání biskupa Zdeňka Wasserbauera v pražské katedrále, kde velmi dlouze mluvil o věrnosti lidického faráře Josefa Štemberky a krátce připomněl zrady našich současníků. Potrefené husy se hned ozvaly.
Nezrazujeme také my Krista? Třeba tím, že můžeme takřka každý den přijímat jeho Tělo, kdy On naplňuje naši prosbu po každodenním chlebě života – a nepřijímáme?
Jeden čas se ve věznici zvýšil počet vyhozených čtvrtek chlebů z okna na chodník. Jak zabránit tomuto zneuctění Božího daru? Stačilo, aby jeden člověk, kterého to trápilo – uctivě pohozenou čtvrtku chleba vzal ze země, sundal si tehdy povinný náhubek, pohozený chléb políbil a vložil ho do tašky. Od té doby se počet pohozených chlebů značně zmenšil. Stačilo, aby to několik zvědavců vidělo.
Vy jim dejte jíst – s jakou vírou a úctou budeme přijímat Tělo Kristovo, s takovou vírou a úctou budou Chléb života přijímati i naši bližní a naši potomci.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za Chléb života. V Duchu Svatém tě prosíme – na přímluvu Panny Marie, dej nám víru a úctu k tvému Synu, který je Chlebem našeho života. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

Kázání biskupa Zdeňka Wasserbauere
https://apha.cz/novinky/kazani-biskupa-wasserbauera-ze-slavnosti-boziho-tela/