V poslední době je často slyšet lamentování nad tím, že přes veškeré snahy, které jsou vyjádřeny čím dál větším počtem různých akcí, se počet lidí v kostele zmenšuje. Někde je ten pokles znatelný méně, jinde více. A tak duchovní i laici, kteří milují Kristovu církev, si s tímto bolestným stavem lámou hlavu a hledají cestu k nápravě. Čím to je?
Zkusme se zamyslet, zda by nebylo dobré hledat na prvním místě u Pána Ježíše, který je „Cesta, Pravda a Život“. Hledejme odpověď u Chleba života. A také u těch, kteří o tom vědí víc než my, kteří – Bohu žel – často hledáme svou cestu k nápravě u světa, ve kterém žijeme. Je to cesta snadnější, než jsou cesty Boží, ale nikam – v lepším případě – nevedou. Také je třeba si uvědomit, že zvlášť o dnešní slavnosti Těla a Krve Páně je nutné vědět co děláme a proč to děláme. Když nevím, tak proč bych to dělal. 
Dnes je svátek EUCHARISTIE – jednoho z největších tajemství naší víry. Katolický katechismus nás učí toto: a) EUCHARISTIE – dokončuje uvedení do křesťanského života; b) EUCHARISTII ustanovil Pán Ježíš tu noc, kdy byl zrazen;  c) EUCHARISTIE je pramen, vrchol, poslání života Církve; d) EUCHARISTIE nás spojuje s nebeskou liturgií.
Benedikt XVI. nás v souvislosti s tím, co děláme při slavnosti Božího Těla, učí toto: a) shromažďujeme se a sjednocujeme se s naším Pánem v EUCHARISTII – je to svátost jednoty křesťanů; b) kráčíme s Pánem. I dnes půjdeme s tím, který je cesta. Toto procesí nás učí, že nás EUCHARISTIE chce vysvobodit z každé sklíčenosti, neútěchy. Jdeme životem v síle Ježíše Krista, který se nám dává za pokrm, kráčí po našem boku, ukazuje nám správný směr. Je třeba vědět, kam jdeme, Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechá nás samotné. A konečně c): poklekáme v ADORACI před EUCHARISTIÍ. Klanět se Bohu Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější pomocí proti všem modloslužbám. Pokleknout před EUCHARISTIÍ je vyznání svobody. Poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme, že je v malém kousku chleba přítomen pravý Bůh a pravý člověk, Ježíš, který se obětoval a stále při každé mši svaté se obětuje za nás, za mě. Klaníme se tomu, kdo dává smysl života celého kosmu a každého člověka.  ADORACE je modlitba, která prodlužuje slavení a příjímání EUCHARISTIE. Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí, neutiskuje, ale osvobozuje a proměňuje. 
Proto nás shromáždění, kráčení a klanění naplňuje radostí.
Učitel církve svatý Tomáš Akvinský nás učí toto: Žádná jiná svátost není spasitelná jako EUCHARISTIE: zbavuje nás hříchů, rozmnožuje ctnosti a naplňuje duši hojností všech duchovních darů.
Příkladem a přímluvkyní v tomto duchovním boji o spásu duše nám může být patronka prvokomunikantů blahoslavená Imelda Lambertini. Nesmírně toužila po svatém přijímání, ale nesplňovala  tehdy předepsaný věk.  Před 690 roky – při podávání svatého přijímání sestrám v klášteře se jedna svatá hostie vznesla a zamířila k Imeldě.  Bylo to její první a poslední svaté přijímání.  Nevýslovná radost ji přivedla do nebe. 
Všemohoucí Otče, vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů, svatých a blahoslavené Imeldy prosíme o větší touhu po svatém přijímání a pravou úctu k EUCHARISTII – pro nás a pro ty, které nám ve své lásce svěřuješ. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.