Slova svatého evangelia podle Matopuše (15, 21–28)

Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: „Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí.“ Odpověděl: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského.“ Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: „Pane, pomoz mi!“ On jí však odpověděl: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ Ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ Nato jí řekl Ježíš: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se, jak si přeješ.“ A od té chvíle byla její dcera zdravá.

Dělání, dělání – všechny smutky zahání… Začni s tím hned teď… Pokání, pokání – všechny tresty zahání… Začni s tím hned teď. V každém úryvku Božího slova můžeme najít varování, ale také povzbuzení. Na zahradách a polích začala a probíhá doba sklizně. Sklízíme dary země, které díky Božímu požehnání a lidské práci vyrostly ze země a budou sloužit jako pokrm pro naše těla.
Kolik je to starostí a práce! Kolik lidí si dnes uvědomuje sílu slov našich věřících předků: „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání!“
Ovšem toto naše smrtelné tělo oživuje naše duše. Čím živíme duši? Vidíme dnes úzkostlivou a přepečlivou snahu, abychom nesnědli něco, co by mohlo ublížit našemu tělu. Na druhé straně – podle slov Mons. Ladislava Simajchla – co se týká naší duše: „Nenechejte děti (a sami sebe) číst a koukat se, na co chtějí. Příbor a talíř čistíte, ale za duchovní potravu si dáváte odpadky (jed).“
V dnešním evangeliu Pán Ježíš putuje z jednoho kraje do druhého. Přichází k němu žena, pohanka, neznáme ani její jméno. Její chování, slova a nakonec víra, oceněná Pánem Ježíšem, je nám – dnešním věřícím otcům a matkám – úžasným vzorem.
Smiluj se nade mnou – volá plná zoufalství nad stavem své dcery. Naše děti a vnoučata mají ve velké většině všechno, o čem se ještě lidem před několika roky ani nezdálo. Přitom většina z nich žije v nepředstavitelné bídě – neznají Krista. Menšina z nich Krista sice poznala, ale žije ve stavu smrtelných hříchů.
Co na to jejich přezaměstnaní rodiče? Co na to jejich prarodiče, zajímající se často jen a pouze o to, jaké bude zítra počasí a důchodová reforma?
Co na to Kristovi učedníci? Dotýká se jich tento stav – z pohledu věčného života svěřených duší? Nebo odhání každého, kdo potřebuje Ježíšovu pomoc, anebo dokonce o tuto pomoc naléhavě volá?
Pán Ježíš myslí především na ty, kteří jsou jeho. Na ty, kteří byli skrze křest ponořeni do jeho smrti a vstali k věčnému životu.
Tak jako věci materiální potřebují spoustu starostí a práce, tak také záchrana duší. K tomu nás vede i žena z dnešního evangelia. Nastává čas poutí. Ona žena putovala za Ježíšem, musela si mnoho odříct a modlila se k němu – smiluj se nade mnou.
Už od koncilu v Niceji (325) naše matka církev skrze nástupce apoštolů přijala pravidla pro svátost smíření. Jejich nedílnou částí bylo nutnost vykonání pokání – než hříšník dostal rozhřešení. Skutky pokání byly tři – modlitba, půst a pouť. Dnešní pokání z pohledu křesťanů ve čtvrtém století je směšné. Naštěstí si můžeme pokání uložit sami, přísnější – ušité nám na míru. A tak přijměme pozvání na různé podzimní poutě a vykonejme toto pokání na smír za hříchy své i hříchy těch, které nám Pán Bůh ve své lásce svěřil.
Všemohoucí a milosrdný Otče – děkujeme ti za možnost dělat pokání za naše hříchy a hříchy našich dětí a vnoučat. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na mocnou přímluvu Panny Marie, andělů a svatých prosíme – dej nám sílu toto pokání dělat. Skrze Krista našeho Pána. Amen.