Slova svatého evangelia podle Marka
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu, dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno, aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte. Co říkám vám, říkám všem: Bděte!“ (Mk 13, 33–37)

Ve vstupní modlitbě mše svaté na první neděli adventní jsou slova, kterými navazujeme na evangelium minulé neděle. Konec církevního roku tak přechází plynule v začátek roku dalšího. Tak také poslední hodina našeho pozemského života bude začátkem života věčného pro každého z nás: „Všemohoucí Bože, očekáváme příchod našeho Pána Ježíše Krista a prosíme tě: posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s ním, abychom v den soudu stáli po jeho pravici a vešli do nebeského království. Neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.“
Varování před nepříjemným překvapením Pán Ježíš adresuje všem – každému člověku zvlášť, ale i církvi a společnosti. Všimněme si velkého rozporu mezi Boží výzvou k bdělosti a modlitbě na straně jedné a mezi tím, co nás od bdění a modlitby odvádí a vede nás k tomu, abychom se starali jenom o věci, které zde dnes jsou a zítra nebudou. Starost o práci, o majetek, pohodlí, potěšení všeho druhu – a naprostá bezstarostnost o to nejpodstatnější: věčný život.
Dnes zaznívá v krátkém evangeliu čtyřikrát – Bděte! – to znamená: nenech se ukolébat klamnou sebejistotou, že ti zbývá dostatek času na splnění svěřených úkolů. Ani sebepevnější zdraví, ani žádné zabezpečení ti nemohou zaručit jedinou minutu navíc, k času, který ti Bůh vymezil na této zemi. Jedna z nich bude poslední – jak víš, že to není ta, která právě začíná? Měj se na pozoru před vším, co tě odvádí od jediného smyslu života – být s Bohem a čekat na jeho příchod.
Pán Bůh nás miluje a naše láska k němu nás přivádí k správnému smyslu a prožívání života už zde na zemi. K tomu nám může sloužit následující příběh:
V lese káceli stromy dva dřevorubci. Stromy byly vysoké a měly mohutné a tvrdé kmeny. Oba dřevorubci byli zdatní, ale každý z nich se do práce pustil jiným způsobem. Ten první se do svého kmene vytrvale zasekával ránu za ranou. Nikdy se nezastavil, narovnal záda jen na okamžik, když potřeboval nabrat dech. Druhý dřevorubec si čas od času dopřál přestávku. Když zapadalo slunce, první dřevorubec byl teprve v polovině kmene. Potil krev a byl rád, že už bude večer. Nevydržel by pracovat ani o minutu déle. Zato ten druhý stačil podetnout celý strom. Jak je to možné? Vždyť oba začínali současně a stromy byly stejně velké! První dřevorubec nevěřil svým očím. „To nechápu! Jak se ti podařilo podsekat celý strom, když ses pořád zastavoval?“ Druhý se usmál: „Ty jsi viděl, že jsem se zastavoval, ale nevšiml sis, že jsem si při každé přestávce naostřil sekeru!“
Naše duše je jako sekera. Nesmíme ji nechat zrezivět. Každý den bychom ji měli trochu naostřit – bděním a modlitbou.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za dar svatého času adventu. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, svatého Františka Xaverského, všech andělů a svatých, prosíme o to, abychom naplnili tento darovaný čas modlitbou a dobrými skutky. Skrze Krista našeho Pána. Amen.