V životopise světce dnešního dne svatého Saby, organizátora mnišského života v Palestině na přelomu 5. a 6. století, tedy v době ještě nerozdělené východní a západní církve (jak jsem si jej našel na internetu) mne moc zaujala tato světcova myšlenka: „Ďáblu je možno odporovat a zápasit s ním; ale s lidmi je třeba žít v pokoji a raději mnohokrát ustoupit, než zapříčinit rozbroje.“

Říkám si: nic není aktuálnější i dnes

; nejen s myšlenkou na válečné hrůzy, které se odehrávají v Gaze a Izraeli (Bože můj, pomoz Svaté zemi!) – ale i s pohledem na církev, na množství tvrdých a nekompromisních bojovníků za pravdu – ale často jen za svoji vlastní, subjektivní pravdu, jak je vidím všude kolem sebe…

Ne jednou ustoupit – ale „mnohokrát ustoupit“. Třeba až sedmdesátkrátsedmkrát.

Ostatky svatého Saby byly odvezeny – jako kořist – do Benátek, ale v roce 1965 je katolická církev vrátila jeho (dnes pravoslavnému) klášteru v Palestině...