Slova svatého evangelia podle Lukáše:
Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich. Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně.“ A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: „Máte tady něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: „To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech.“ Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. A řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky.“ (Lk 24, 35–48)

V prvním čtení jsme slyšeli naléhavou výzvu apoštola Petra „Obraťte se a dejte se na pokání“ (Sk 3, 19). Ten, kdo má víru v Trojjediného Boha, stále hledá, jak to ve svém životě uskutečňovat. Jak jsem na tom já?
Na jednu z možných cest k tomuto cíli nám ukazují slova žalmu: „Ukaž se mi, Bože“ (srov. Ž 119, 33). Hledám Boha? Kdy? Kde? Jak?
Svatý Jan nás vede k poznání, že Pán Ježíš se obětuje za hříchy moje i celého světa (1Jan 2, 2). Jsem si toho vědom?
Pán Ježíš připomíná zděšeným, pochybujícím a ustrašeným apoštolům vše, co jim o své smrti a vzkříšení několikrát říkal. Otvírá jejich mysl, aby rozuměli Písmu. Hlásá jim pokání, které budou hlásat i oni na odpuštění hříchů. Znovu hříchy a znovu výzva k pokání.
Skupina unavených poutníků uprostřed nádherně rozkvetlé jarní přírody usedá na lavičku před křížem. Jejich pozornost k sobě připoutá velké množství nepředstavitelně pilně pracujících mravenců. Staví mraveniště. V této souvislosti zazní tato myšlenka: Podívejte se na tyto tvory. Nemají nesmrtelnou duši, která se projevuje rozumem, citem a vůlí. A přitom každý z nich ví přesně, co má dělat, a s velkou pílí a nasazením to dělají. Jak jsme na tom my, Boží děti, které Pán Bůh stvořil ke svému obrazu a podobě?   Dal nám nesmrtelnou duši, která se projevuje rozumem, citem a vůlí. Řekl nám, co máme dělat, jak máme žít. Děláme to? A pokud ano, jsme v tom pilní?
Správná odpověď, když se podíváme kolem sebe, je – většina lidí to, co jim přikazuje Pán Bůh, nedělá a žel Bohu to už ani neví. Ale co my, kteří svou účastí na povinné nedělní mši svaté říkáme, že Pánu Bohu věříme? Děláme to, co nám přikazuje? Pokud ano, děláme to pilně?
Asi to velká sláva nebude, když stále znovu a znovu k nám Bůh musí posílat vzkazy po těch, které si sám zvolí – minulou neděli to byla svatá Faustyna a Boží milosrdenství, pozítří to bude připomínka svaté Bernadety, které předala osobně Panna Maria v Lurdech naléhavou výzvu k pokání. Člověk, celý svět to velmi naléhavě potřebuje. Cesta k tomu vede v prosbě, aby také nám, tak jako pochybujícím, zděšeným, ustrašeným apoštolům zmrtvýchvstalý Kristus otevřel mysl. Jak na to? Příkladem jsou svatý Josef a Panna Marie – Bohu naslouchali, Bohu důvěřovali, Boha nade všechno milovali. Pečujme o víru – abychom ji neztratili, tak jako mnoho lidí kolem nás. Pečujme o víru modlitbou, účastí na mši svaté, četbou Písma, službou těm, kteří jsou na tom hůř než my.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za dar víry a výzvu k pokání. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o otevření naší mysli, abychom rozuměli Písmu – ke tvé  větší a trvalé cti a slávě. Skrze Krista našeho Pána. Amen.