Slova svatého evangelia podle Marka:
Ježíš řekl zástupu: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně.“ Řekl také: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“   Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
(Mk 4, 26–34)

Událost včerejšího dne – pohřeb zemřelého, pokřtěného, tedy dítěte Božího. Když žila jeho maminka, ještě do kostela chodil, potom už jenom na pohřby. Co je s ním v této chvíli? Zajímá to ještě někoho z těch, kteří ho doprovodili na jeho takzvané „poslední cestě“? Svaté přijímání přijali – kněz, jáhen, kostelník, lektorka. Při modlitbě Otče náš otvíralo ústa jen několik málo lidí v kostele. … Pane, Pane, to jsme dopadli! – říkával pan kostelník, který zemřel v roce 2007.
Je vůbec možné změnit tento politováníhodný stav Církve, světa, naší farnosti, každého z nás? Pomůže této změně záplava současných pastoračních aktivit?
Většinou to, co je v životě nejdůležitější, je pro nás neviditelné. Boží království je strom, ve kterém mohou hnízdit ptáci. Tímto obrazem vrcholí dnešní evangelium. Když stojíme pod velikým rozkvetlým stromem, většinou nemyslíme na to, že i on byl kdysi nepatrné semínko. Stejně nemyslíme na to, že i naše církev měla na začátku jen pár ustrašených apoštolů. A přitom je to pro nás důležitá, povzbudivá myšlenka. Místo ní nás ale napadá jiná, skličující: „Co já mohu dělat se světem, který je tak zkažený a bezbožný. Co já tady mohu změnit?“
A dnešní Boží slovo nám odpovídá: „Změnit se dá celý svět. Věř Bohu, on tě povede a spolu vykonáte veliké dílo. Buď semínkem dobra, pravdy, lásky, buď semínkem Božím – a i v tvém životě se budou dít (vyrostou) veliké a krásné věci...“
Apoštolové, kteří stáli u zrodu církve, měli v římské říši stejně těžké poslání jako my dnes. Bylo jich pár, byli pronásledovaní a měli šířit evangelium (radostnou zprávu o Boží lásce) do celého světa, který o jejich poselství zdánlivě nestál. Byli jen velmi malým semínkem, ale přijali své poslání a díky nim je dnes církev velikým stromem a její větve se sklání nade všemi kontinenty.
Kdekoli na světě mohou lidé přijít, utrhnout a jíst z tohoto stromu ovoce, které přináší život věčný – přijímat svátosti (Boží milosti). Stejně jako každý strom i církev má své kořeny. Ty sahají hluboko do Starého zákona.
Abrahám přijal Boha za svého životního partnera, začala nová etapa v dějinách spásy – Bůh mohl skrze Abraháma zjevit svoji moc a lásku. Život věřících Bohu není snadný, prochází mnoha zkouškami, díky našim hříchům a nevěrnostem, také bolestným pádům – ale Bůh je stále s námi a stále nám pomáhá. Tak i pro nás platí, že Bůh nezápasí s námi, nebo proti nám, ale zápasí o naši záchranu.
Všemohoucí Otče, děkujeme ti za kořeny víry. Vyslyš nás, když v Duchu Svatém, na přímluvu Panny Marie, andělů a všech svatých prosíme o to, abychom svatou důvěrou v Tebe tyto kořeny víry stále posilovali. Skrze Krista našeho Pána. Amen.