První – přibližně – půlhodinu se neděje nic.

Když přijdou nějaké myšlenky – co mě zranilo v uplynulých dnech, kdo mě naštval, jaké mám ještě povinnosti, na co jsem zapomněl – nebráním se jim, nechávám je přijít a odejít.

Sedím v kostelní lavici a nic nemluvím a nic neslyším. Vím, že ze mě postupně okapává vnější svět. Dívám se na bílou hostii v monstranci na oltáři nebo mám zavřené oči nebo se dívám jen tak na zem, do lavice…

První půlhodinu se neděje nic – ale jsem tady. Moje tělo i duše se připravují na adoraci.

Vystavuji se vyzařování Boží milosti.

Postupně cítím, že se se mnou něco děje. Mé buňky se srovnávají a obracejí se jedním směrem, jak kousíčky železa k magnetu.

Ale pořád ještě neříkám nic, žádná slova. A jen žádné modlitby z knížek, slova někoho jiného!

Moje vlastní slova teprve přijdou a bude to ještě chvíli trvat.

Postupně cítím, jak se uklidňuji, jak se ve mně všechno vrací na svá místa; cítím se klidný a spokojený.

Všechno je klanění.

Je to projev důvěry – a důvěra je klanění.

Teď už ke mně přichází Boží poučení – někdy, a někdy taky ne. Nemívá podobu slov, zformulovaných vět, vět s podmětem a přísudkem. Je to jen takové uvědomění. Toho, co bych měl udělat, na co jsem zapomněl, co je můj úkol a co jsem měl udělat jinak, kde jsem zhřešil, komu jsem (včera nebo dnes ráno) ublížil... A tak. Většinou věci, které by mě jinde než před Nejsvětějším nenapadly. Snažím se si je zapamatovat (nebo si je napíšu na kousek papíru, abych o ně nepřišel). Ale je v tom všem veliký klid a mír, řád a pokoj. (A někdy slyším i o tom, co jsem udělal dobře; to mám pak radost.)

Sedím v kostelní lavici a dívám se k oltáři. Teď už neodvracím zrak k zemi ani nezavírám oči.

Ale čas plyne. (Čas na adoraci jsem si vyhradil a vyčistil – nestane se, že bych si náhle na něco vzpomněl, co musím honem honem zařídit.) Hodina není míra. Mohu tu být, dokud se nebude zavírat kostel. A mohu teď odejít.

Dobrá, stačilo to, Pane Ježíši, už jsem toho s tebou dost prožil, něco jsem od tebe slyšel, ano, děkuji ti, víc milosti už bych dnes nepobral –

Několikrát se mi chce odejít – ale stojí za to takové hnutí překonat a zůstat ještě chvíli. A ještě jednou: zůstat další chvíli.

V každém případě: když odcházím, jsem probuzenější (předtím jsem spal…), jakoby dospělejší. A silnější.

*

Jen jednou v životě jsem vydržel adorovat čtyři hodiny bez přerušení, rozhodl jsem se pro to, bylo to o dovolené, v cizím městě. A to byla zcela jiná zkušenost. Závažná napomenutí, znamenající změnu kursu, jsem uslyšel až po dvou hodinách – a skutečně hluboký mír jsem prožil až po třech hodinách.

Pán Bůh je k nám trpělivý, milosrdný. Svou milost nám dává jen v malých kalíšcích, v takových, jaké dokážeme i v běžném životě dopít do dna.

*

Tak toto je má zkušenost s adorací. Je to jen svědectví – ne návod pro někoho jiného!