Benjamin Levíček odešel k Pánu letos 1. července ve věku pouhých 20 let, krátce poté, co úspěšně složil maturitu a těšil se na svůj dospělácký život. Pán to ale chtěl jinak a povolal si jej brzy. Na dotaz, proč ti nejlepší lidé umírají mladí, jsem slyšela odpověď otázkou: „Když přijdeš do zahrady a máš si utrhnout ovoce, které si vybereš jako první?“ Tak to by sedělo na Benjaminka – pořád jsem mu tak říkala, i když už byl dospělý, protože jsem ho zažila od dětství. Je totiž synem kmotrů našich dětí. Narodil se jako čtvrté, vytoužené, nejmladší dítě, a tak jej pojmenovali Benjamin, což znamená „Nejmladší milovaný syn“ nebo též „Syn pravice“. Naše dcera se narodila pět let po Benjaminkovi, tak mi na příkladu Benyho jeho maminka radila, jak zvládnout ukončit kojení, a také si pamatuju, jak Beny zdědil panenku a tu hezky dával do zavinovačky. Jo, já jsem vám neřekla jednu věc. Beny se narodil jako nevidomý. Úplně nevidomý. Avšak s tímto hendikepem se porval mimořádně skvěle. Pamatuju si, jak se začal v první třídě učit Braillovo písmo a později maturoval na prestižním Cyrilometodějském gymnáziu s běžnými studenty.
Ale to pořád není všechno. Benjaminek měl absolutní hudební sluch. Krásně zpíval a hrál na několik hudebních nástrojů. Kromě příčné a zobcové flétny hrál i na housle. Jednou jsem ho poprosila, zda by mě na křížové cestě pro děti doprovodil na flétnu. Jen jednou jsem mu písničku přezpívala a on ji bezchybně zahrál a zapamatoval si ji natolik, že jsem mu ji ani nemusela opakovat.
Pro jeho nadání si jej vybrali do koncertů pro Světlušku přenášených Českou televizí, kde účinkoval s Pavlem Šporclem či Michalem Horákem. S Michalem se zkamarádili a účinkoval pak i na jeho koncertech. Pamatuju si, jak Beny ochotně přivezl od Michala jeho podpis pro kamarádku mé dcery, která je jeho fanynkou. Nikdy nezapomenu na to, jak k nám domů Beny chodíval se svým tatínkem na Velikonoční pondělí „na šlahačku“ a nádherně a originálně nám vždy zamuzicírovali. Beny měl spoustu přátel (jeho akčnost ilustruje počet přátel na Facebooku: 1120), a to nejen mezi muzikanty.
Kromě hudby byl jeho koníčkem showdown, což je varianta stolního tenisu pro nevidomé. Žasla jsem, že i přes svou vytíženost hrál zápasy doma i v zahraničí a moc jsem ho obdivovala. Když vyhrál, měl radost a byli jsme na něho pyšní. Když nevyhrál, měl radost, že si zahrál, a my měli také radost.
Beny také chodil do Tyfloturistického oddílu, který pořádal akce pro lidi se zrakovým a kombinovaným postižením. Na jednom táboře byl dokonce vedoucím. Beny se také zajímal o věci veřejné a vyjadřoval se k různým věcem v politice i církvi.
Myslíte, že to už je všechno? Ne! Beny rád cestoval a poznával nová města. Se svými nevidomými kamarády či přítelkyní si zajeli klidně do Vídně, Berlína či Londýna a na dovolené v Portugalsku díky navigaci vodil své vidoucí rodiče, aby nezabloudili. V pubertě Beny dostal další kříž. Objevila se u něj cukrovka. Člověk by řekl, že to už opravdu není možné, aby na něj a jeho rodinu bylo tolik naloženo, ale Beny se s tím opět porval s přehledem a kromě ze zdravotního hlediska nutných opatření se ve svém životě nenechal nijak brzdit. My, „přizdisráči“ mého typu, kteří kvůli své opatrnosti v podstatě nežijí, bychom se Benym měli inspirovat, protože jinak za dvoj- až trojnásobek Benyho času nezvládneme prožít ani polovinu toho, co on dokázal za dvacet let. Benjaminek by si zasloužil, abych o něm napsala mnohem delší a mnohem lepší text, ale když, tak si prosím přečtěte následující článek a pusťte si písničky, k nimž je tam odkaz: Benjamin Levíček: Moje štěstí spočívá ve skvělém zázemí, které mi vytvářejí moji blízcí, říká nadaný nevidomý diabetik | DIAstyl Rande naslepo je prostě bomba.
Poslední rozloučení s Benjaminem bylo v kostele sv. Tomáše v Brně, který je domovským kostelem komunity Emmanuel, v které jsou Benyho rodiče. Zádušní mše svaté se zúčastnilo tisíc lidí. Kostel narvaný mladými, starými, rodinami, řeholníky, nevidomými… Na konci jsme měli možnost poslechnout si i písně, které Beny složil. Více zde: Brno se loučilo s nadějným hudebníkem Levíčkem, na pohřební obřad přišly davy - Brněnský deník Benyho maminka našla sílu a promluvila k nám. Řekla, že si uvědomují, že úmrtí Benjamina není jen ztrátou pro ně, ale také pro nás, a že tu ránu/smutek může zahojit jen Bůh. Vybídla nás k tomu, abychom místo kondolování vykonali v nejbližší době nějaký skutek lásky – třeba někomu odpustili. Jaké větší svědectví o víře a vztahu k Bohu lze dát!... Všichni věříme, že Beny už je v nebi. Byl to nesmírně talentovaný, ale zároveň skromný, pokorný, přátelský, obětavý a moudrý mladý muž, který hodně chybí, ale svůj úkol tady splnil. Žil naplno a žil podle Boží vůle k Jeho cti a slávě. Chodím denně kolem hřbitova, kde je Benyho hrob, krátce se pomodlím, pokloním, pozdravím. Pane, zbav mě strachu, dej, abych žila víc jako Beny. Pane, díky za Benyho i jeho úžasnou rodinu. Byl to velký dar. Je to velký dar.