Co je to zbožnost? Zbožnost je, jak se projevuje víra v životě člověka, řekl bych. 

Mluvíme o zbožnosti? Máme víru, aktivitu, angažovanost – někdo má charismatické dary. Někdo má úřad v církvi. Pozici, postavení. Ten má takovou a ten má makovou spiritualitu.

Ale zbožnost? Není zbožnost i nám, věřícím, často spíš k smíchu? Zbožnost je cosi zastaralého, přinejmenším prostého, zbožnost, to je náboženství pro babičky – zatímco my, moderní lidé, žijeme víru jinak, „vědeckým způsobem“ (jak praví heslo jednoho společenství, které se schází, pokud ještě, v jedné pražské farnosti), žijeme ji „otevřeně“, „neformalisticky“, „personalisticky“ a sám čert ví, jak... 

Německý Lexikon für Theologie und Kirche ve svazku 4 pod příslušným heslem definuje: „Zbožnost je subjektivní stránka náboženství“ a cituje nizozemského teologa Th. C. Vriezena (1899–1981), profesora univerzity v Utrechtu: „Zbožnost je odpověď člověka na Boží slovo.“ 

Zbožnost je každopádně cit. A víra bez citu není víra, protože víra je vztah a vztah bez citu je vztah ryze věcný, účelný, utilitární. Buď obchodní – a pak může být i poctivý, anebo ziskuchtivý, a tedy hnusný. Bez zbožnosti nemá víra cenu, nic to není.