Do saúdskoarabského města vyrazily miliony poutníků: dnes začíná letošní hadždž – pouť do Mekky, jedna z pěti povinností muslima (každý ji má vykonat alespoň jednou za život).
Pouť ovšem není prosta politických a duchovních sporů: i letos duchovní autority Íránské muslimské republiky nedoporučily účast věřícím ze své země s poukazem na to, že loni bylo v Mekce ušlapáno v tlačenicích několik tisíc lidí, naprostou většinou Íránců. A Írán Saúdskou Arábii obvinil ne snad ze špatné organizace – ale z přímo z vraždy svých poutníků. Saúdská Arábie kontrovala v tom smyslu, že jí neúčast Íránců příliš nevadí, jelikož jako šíité to stejně nejsou skuteční muslimové... Ne, islám skutečně není jednotná a jednolitá masa, jak to vidí někteří naši spoluobčané...
„Ale nesmíme přece zapomínat, že všichni muslimové přijdou po smrti do pekla“ – napsal mi jeden můj přítel – „bez ohledu na to, že Korán to vidí jinak. My víme, že ´kdo uvěří a přijme křest, bude spasen´ (Mat 16, 16a).“
Ráj, pravý opak vyprahlého Arabského poloostrova, je v Koránu místo se zahradami, kde tečou řeky a kde obyvatelé jsou nesmrtelní. A je odměnou za konání dobra. „Avšak ti, kdo neuvěřili a znamení Naše za lež prohlásili, ti budou pekla obyvateli“ (súra 5, verš 88/86).
Necítím se kompetentní řešit otázku spásy či nespásy kohokoliv. Jen bych citoval slova spisovatele Grahama Greena: „Co vy nebo já víme o Božím milosrdenství?“; já jenom vím, že Bůh nemá žádnou radost z toho, když musí někoho poslat do pekla – a že dělá všechno možné, aby tam nikoho posílat nemusel; měli bychom tedy jednat – i cítit – jako on...
Rozhodně tomu není tak, že každý, kdo dnes, 9. září 2016, nevěří v Pána Ježíše, je adept pekla.
Vždyť přece i my všichni, každý z nás, jsme měli svoji složitou a někdy i těžkou cestu k Pánu; každý z nás konáme svoji leckdy klikatou životní pouť; na pouti každého z nás by se dala najít data, kdy jsme byli fakticky či také teoreticky nevěřící. A přece jsme tam, kde dnes jsme.
Nevíme, kdo kdy uvěří – a uvěřit se dá také až v okamžiku smrti, kdy se každý z nás setká s Pánem osobně – a nikdo na zemi se už o naší víře nedozví.
„V každém správném katolickém katechismu,“ napsal jsem svému příteli, „je také nauka o křtu touhy...“ I člověk, který nebyl křesťanem, může být spasen, a to ne pro své zásluhy, nýbrž pro oběť Pána Ježíše Krista (o kterém třeba ani nikdy neslyšel), pokud žil podle svého svědomí a nikdy nebyl v situaci, že by poznanou pravdu vědomě odmítl. Mohu si myslet, že mnoho lidí v muslimských zemích se nikdy ve skutečnosti s Pánem Ježíšem nesetkalo (byli jen od dětství indoktrinováni proti němu). To, že v něho nevěří, pak není vědomým odmítnutím plně poznaného Pána.
To by ovšem bylo cestou do záhuby pro každého z nás: „Kdo neuvěří, bude odsouzen“ (Mat 16, 16b).