Encyklika papeže Pavla VI. Humanae vitae z roku 1968, s podtitulem „o správném řádu předávání lidského života“, dodnes budí diskuse a emoce jako tzv. „pilulková encyklika“, přičemž se z ní cituje a většinou skandalizuje jediná věta. Ale stojí za to nalistovat v ní i další stránky, které patří k tomu nejmoudřejšímu a nejkrásnějšímu, co církev po koncilu o manželství učí. Například ty, které každým rokem připomíná Denní modlitba církve, část Modlitba se čtením, v sobotu 6. týdne v liturgickém mezidobí. Vybíráme z nich bez komentáře:

Manželství není výtvorem náhody ani nevzniklo vývojem slepě působících přírodních sil. Je to moudré a prozřetelné ustanovení Boha Stvořitele k uskutečňování záměrů jeho lásky k lidstvu.
Je to láska plně lidská, to jest současně smyslová i duchovní. Není to tedy pouhý výraz pudu nebo citového hnutí, ale též, a hlavně, úkon svobodné vůle.
Dále je to láska bezvýhradná, to jest zcela zvláštní způsob osobního přátelství, v němž se manželé velkodušně podílejí na všem, bez nepatřičných výhrad nebo sobecké vypočítavosti. Kdo opravdu miluje svého manžela, nemiluje ho jen pro to, co od něho přijímá, ale pro něho samého.
Je to též láska věrná a výlučná až do smrti. Tak to chápou ženich a nevěsta v den, kdy na sebe dobrovolně a úplně vědomě berou úkol manželského svazku. Věrnost sice může být někdy těžká, ale nikdo nemůže popřít, že je vždycky možná, vznešená a záslužná. Příklad velmi mnohých manželů během staletí nejen ukazuje, že je ve shodě s povahou manželství, ale že je i zdrojem hlubokého a trvalého štěstí.
Konečně je to láska plodná, neboť není zcela vyčerpána vzájemným vztahem manželů, ale směřuje k pokračování a vzbuzování nových životů.
(Humanae vitae, 8–9: AAS 60 [1968], 485–486)