Je to dnes přesně sto let, co se zjevila Panna Maria třem dětem v portugalské Fátimě, vesnici s arabským jménem, které zůstalo i po rekonkvistě.
Za těch sto let od fátimského zjevení do dneška mohlo lidstvo prožít své nejzářivější století, ale prožilo sto let největší, předtím nepředstavitelné hrůzy a nesmírného utrpení. Lidé dosáhli nebývalé moci a síly vůči přírodě, učinili veliké objevy (i když teorie relativity byla formulována ještě předtím), stanuli na sousedním vesmírném tělese, prožili další, daleko horší světovou válku, než byla ta, která se chýlila k závěru v čase fatimského zjevení, svrhli dvě jaderné bomby, uskutečnili genocidu celých národů.
Panna Maria především přišla varovat.
A její varování platí i dnes. A je stejně vážné. Přestaňme tak šíleně hřešit. Hřích není maličkost ani zábava. Uctívejme Mariino přečisté Srdce, modleme se růženec, věřme v Boha. Obraťme se, protože jinak nás dostihnou následky našich vlastních činů.
Díky návštěvě papeže Františka a ohlášenému svatořečení dvou fátimských vizionářů se tomuto jubileu dostává i určité pozornosti v sekulárních médiích. Moc pěkně se o Fátimě mluvilo dnes ráno na Radiožurnálu, redaktor řekl vše podstatné a beze stínu ironie. No – kazem bylo jen repo s hlasem jakéhosi dominikána, který mluvil jen o tom, že věřit ve zjevení není v církvi povinné...
No jistě že ne. Když vám vaše milá milující maminka dá svou lásku a pomoc, také jí můžete říct do očí, že jí nevěříte; v katechismu není ani příkaz, že musíte věřit své matce – ale proč bych něco takového dělal?