Dobře, řekneme si, Bůh není na zavolání – ale máme stejně jeho slovo, kterým on volá nás, máme Bibli, která je slovo Boží: pokud je něco v souladu s Písmem svatým, je to v souladu s Bohem.
„Vymění-li čtenář větu: – Je toto podle vůle Boží? za jednodušší a jasnější: - Je toto podle Božího slova?, odstraní tím z velké části záhadnou nejasnost a matoucí nejistotu,“ píše evangelický autor Arthur W. Pink, jehož úvahy mne inspirují k tomu malému seriálu článků (A. W. Pink, Boží vedení; Poutníkova četba 2014; citáty s. 8). „Bůh nám ve své neomezené blahosklonnosti a vše přesahující milosti dal své slovo právě k tomu, abychom slepě neklopýtali v neznalosti toho, co ho těší a co se mu líbí, ale abychom poznali jeho smýšlení,“ píše Pink velice hezky. „Slovo shůry nám nebylo dáno jen pro naši informaci, ale aby řídilo naše jednání, osvěcovalo naši mysl a formovalo naše srdce. Slovo nám poskytuje neomylnou mapu, podle které proplouváme nebezpečným oceánem života. Pokud ho upřímně a svědomitě následujeme, zachrání nás od hrozivě vypadajících skal a podmořských útesů a navede nás bezpečně do nebeského přístavu.“
Tyto věty ovšem čtenáři sugerují, že Písmo svaté je jasné jako, třeba, telefonní seznam; pokud by v seznamu stálo, že – uvádím jenom příklad – Arthur W. Pink ve Východním Londýně má telefonní číslo 648 791 325, tak potom Arthur W. Pink ve Východním Londýně má telefonní číslo 648 791 325 a zavolám-li na toto číslo, vždy se mi ozve jeho sekretářka nebo jeho záznamník. (Nejasnost by mohla způsobit jen tisková chyba, ale ty jsou v telefonních seznamech stejně jako v Bibli díky pečlivé korektuře opravdu vzácné.) Číslo platí ve dne i v noci, v zimě i v létě, nepřipouští různost subjektivních výkladů a čtou je stejně katolíci, presbyteriáni i anabaptisti.
Všichni víme, že s Písmem svatým toto takto není. Písmo svaté je jak mapa Himálaje, kde se nad každým čtverečním centimetrem potištěného papíru do nebetyčné výšky vrší hora interpretací, dezinterpretací i čehosi, o čem ani nejsme schopni zjistit, je-li to ještě interpretace, anebo už dezinterpretace... Ve hře Bertolta Brechta o Galileovi mne nejvíc fascinovala scéna, kdy se dva preláti hádají, zda se mají, nebo nemají zveřejnit Galileovy objevy – přičemž oba, jeden i druhý, argumentují jenom citáty z biblické Knihy přísloví – a ničím jiným... Text je vždycky nepřítel významu – a proto samo slovo Boží text relativizuje, když říká, že „litera zabíjí, ale Duch oživuje“ (2 Kor 3, 6): bez Ducha svatého, bez porozumění přijatého jako dar od Ducha je Bible cestou do záhuby – a celé dějiny nám to dosvědčují; koneckonců i Satan zná Bibli a cituje ji, umí ji dokonce použít proti samotnému Božímu Synu (srov. Luk 4, 9–11).
Bible musí být čtena ve společenství Božího lidu a neobejde se bez výkladu autority ustanovené Bohem. Krásně to vyjádřil svatý Augustin, když říká, že by nepřijal Bibli, kdyby mu ji nepodávala církev.