„Ježíš nikdy nezklame“ – pro skutečně věřícího člověka je tato, jistě velmi zbožně znějící, věta téměř bez obsahu. Jak by nás mohl Pán Ježíš zklamat? Čím by nás zklamal? Proč by to dělal?
No, lidsky řečeno, nic není jednoduššího než druhého zklamat: něco slíbit, a neuvést to ve skutek, mít nějakou, důležitou, povinnost – a tu nesplnit, vyvolat nějaké očekávání – a zůstat daleko za ním.
Co nám vlastně Pán Ježíš slíbil? Tedy – pokud bereme evangelium vážně, musíme říct, že nám slíbil mnoho, nesmírně, až nepředstavitelně mnoho. Ale ráj zde na zemi nám neslíbil, naopak, budeme zde mít trápení, zkoušky a pronásledování.
To je potom snadné nezklamat, když nám někdo slibuje, že budeme mít spoustu komplikací – musí říct v odpověď na svrchu citovanou větu každý poctivý nevěřící.
A odpověď věřícího je v tom, že nám Pán Ježíš slíbil, že ve všech našich zkouškách a trápeních bude s námi. A že se naše trápení obrátí, promění ve veliké dobro.
Věříme tomu? Vírou si přivlastňujeme tuto skutečnost. Víra dává radost a sílu, skepse nedává nic – respektive zahání posléze do smutku a do samoty.
Prvních pár kroků víry je cesta do tmy a nejistoty, ale potom to je cesta štěstí, naděje a lásky. Vztahu, který dává skutečné naplnění.
To je třeba vyzkoušet a prožít. V tomto smyslu, v tomto stavu Ježíš nikdy nezklame.