Je to někdy poslední argument lidí (často i věřících), kteří se zdráhají přijmout poslední zodpovědnost za své činy: jsme takoví, jaké nás stvořil Bůh.

Tak vlastně za nic nemůžeme.

Za všechno, co jsme zbabrali, může On – neměl nás stvořit takové, jaké nás stvořil.

Otázku, zda člověk má svobodnou vůli, anebo nemá, však neřešily nikdy přírodní národy: v jejich mytologiích tento problém neexistuje, zato ji od počátku, prokazatelně od Aristotela, a snad nejsilněji v díle Barucha Spinozy, řešila filozofie.

Je to tedy typicky jedna z otázek, které jsou stejně staré jako filozofie, ale ne starší.

Nejlépe ji pojmenoval křesťanský filozof Jean Buridan ve 14. století, když vytvořil obraz oslíka mezi dvěma stejnými kupkami sena: jsou-li kupky opravdu stejné, tak kdyby neměl svobodnou vůli (danou v rozměrech jeho osličí existence), musel by oslík mezi nimi umřít hlady...

Jsem takový, jakým mě stvořil Bůh?

Řekl bych, že poctivě by to měl právo říci jen ten, kdo vždycky využil všechny příležitosti, které mu Pán Bůh v životě dal...