Bylo mi teprve šestnáct let, když se mi dostala do ruky kniha Romana Guardiniho O modlitbě, jež tehdy vyšla (každá legálně vydaná duchovní kniha byla v té době událost, všichni jsme stihli všechno sledovat...). Ale nebyl jsem na tuto knihu ještě zralý – to mi bylo jasné, sotva jsem do ní trochu začetl; tak jsem ji odložil. Ovšem jedna myšlenka Romana Guardiniho z této knihy mi utkvěla dodnes: „Vcelku se dá říci, že člověk není tvor, který by se rád modlil.“
Je to známá věc, že nikdy není najednou tolik důležitých, neodkladných věcí, jako když se rozhodneme, že se budeme delší chvíli modlit...
Modlitba, vědomý kontakt naší duše s Bohem, je to nejpřirozenější, nejnormálnější, co může člověk konat, je to to, k čemu jsme stvořeni a povoláni. Ale mezi narušeními naší přirozenosti v důsledku prvotního hříchu je také, že modlitbě se musíme učit. A každé učení je pro nás určitá obtíž, určité násilí, i když víme, že učení má smysl, že je potřebné, i když jsme motivovaní a učíme se rádi...
Jsou lidé, nejen řeholníci, ale i laici, kteří už jsou dosti vyučení, pro něž je několik hodin modlitby každý den jejich samozřejmost a přirozenost, je myslím mnoho lidí, kteří se modlí každý den, ale více je nás, kteří se někdy pomodlíme, někdy zapomeneme, někdy nám nevybude čas...
„Neuznávám, že se děti nesmějí k modlení nutit,“ svěřoval se mi kdysi jeden můj známý s výchovou svého malého synka, „já jsem rodič, on je moje dítě, musím ho vychovávat, nemůžu to nechat jenom na něm, co chce a co nechce, a ani v modlitbě. Jako mu říkám: Teď si musíš umýt ruce!, tak mu také říkám: Teď se musíš pomodlit! – i když se mu nechce.“ Je-li člověk starší, má tu výhodu, že může vidět výsledky lecčeho, co viděl začínat. Z toho „násilím“ k modlitbě vedeného chlapečka je dnes benediktin v jednom z našich klášterů.
Ano, tak je to, Pane Bože, jsme tvoje děti – a výchovu potřebujeme!