„Confiteor Deo omnipotenti, beatae Mariae Virginis…“ jsem tak starý, že jsem ještě zažil vyznávání hříchů na začátku předkoncilní latinské liturgie, „...et vos, fratres, quia peccavi nimis cogitationem, verbo et opere, ideo precor beatam Mariam semper Virginem…“. Modlil se to potichu u oltáře kněz a jménem lidu ministrant. („Umíš confiteor?“ to byla tehdy byla otázka na zkušeného ministranta.)
Současné vyjádření lítosti na začátku mše svaté je stručnější a tak nějak méně slavnostní, jinak řečeno prostší a osobnější, v dialogu s knězem se je modlíme všichni a je i určitý prostor pro improvizaci a pro okamžik tichého zamyšlení nad vlastními hříchy (ten okamžik však bývá pohříchu tak kratičký, že se člověk stejně nad sebou zamyslet nestačí). Kněží navazují úkon kajícnosti na úvod do liturgie a nejčastěji nás vyzývají, abychom litovali „své hříchy a slabosti“, „nebo hříchy a nedostatky“, anebo vůbec jen „slabosti“. Vždycky si přitom říkám, že mezi hříchem a slabostí je přece obrovský rozdíl, přímo propastný rozdíl.
Slabost je smutná a nepříjemná věc, kdo by nechtěl být raději silný – ale slabost stricto sensu není hřích, slabost je vlastnost člověka a hřích je vědomé, nebo aspoň polovědomé jednání proti Bohu. Měli bychom se vyznávat z „hříchů a zlé vůle“, ze „sobectví a neposlušnosti“ – to by ovšem znělo moc nepříjemně, tak se raději vyznáváme ze „slabosti“ – a už tím sami sebe při vyznávání hříchů omlouváme, za slabost přece nikdo nemůže, my lidi jsme už takoví… A Pán Bůh ví, jaké nás stvořil.
Nejsme takoví, jaké nás Pán Bůh stvořil.
Pán Bůh nás stvořil dokonalé, čisté, svaté a nesmrtelné. To my sami jsme se prvotním hříchem dostali do toho těžkého a mezi dobrem a zlem se potácejícího stavu, ve kterém jsme teď. Ale Bůh nám seslal Vykupitele, který vzal naše hříchy na sebe – ne, nebudu teď opakovat katechismus. Jen řeknu, že opravdovou lítostí na sebe vztahujeme Kristovy zásluhy a vysvobození, které nám přinesl. Hledáme-li omluvy, místo abychom účinně litovali, nemáme z toho nic.