„Zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Mesiáš, Pán.“

Tak zní tohle místo z Bible v překladu Ondřeje Petrů. Tak ho každým rokem čtu, přesněji řečeno poslouchám v rodinném kruhu poblíž stromku. V kostele ho slyšíme mírně jinak: „[...] Spasitel, to je Kristus Pán.“ Petrů zvolil jiné syntaktické členění (a taky jiné slovo, ovšem hebrejské Mesiáš znamená totéž co řecké Kristus). A když to tak vnímám už padesát let, napadá mě, že tam ta jediná čárečka přece jen něco znamená.

Kdybych byl režisér a měl chystat lidovou vánoční hru, zkusil bych navrhnout tento scénář:

„V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel.“
?
„Mesiáš!“
??
„Pán!!!“

Vidíme tu gradaci? „Spasitel“ – to zní ještě neurčitě, pastýři nechápou. Anděl zvýší hlas: „Mesiáš!“ – to už je jim známější, ale pořád není jasné, kam tím anděl míří. Takže naplno: „Pán!!!“ Možná jim až to třetí slovo přišlo nejvíc srozumitelné.

Se vší úctou si dovoluji představit, že tak nějak to třeba tenkrát znělo. I s těmi pauzami a zesílením hlasu. I s tím řazením pojmů od více abstraktního (a zároveň méně uvěřitelného) k průhlednějšímu a rozšířenějšímu, přičemž ten narozený je toto všechno současně: jak Pán (tedy vládce nad světem i nad životem), tak Mesiáš (česky „pomazaný“ čili pověřený Bohem k tomuto úkolu) i Spasitel (zachránce od zla a smrti).

Takto postupně, po částech a po přestávkách nutných k našemu pochopení, do nás proniká radostná zvěst. Nejsme přitom jiní než tenkrát pastýři: i my potřebujeme čas a odstup. A taky máme, hned jak ta zvěst dozní, její další potvrzení, ovšem pokud ho z vlastní vůle nepřeslechneme:

„A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: [...]“