Malá zamyšlení

V životě každého člověka je řada výhybek, které nasměrují jeho další osudy. Žádný vliv jsem neměl na to, že se můj prapradědeček s praprababičkou před sto padesáti lety po svatbě přestěhovali z rodného Plzeňska do Králova Pole... Ale na nejdůležitějších výhybkách jsem já sám stál v době vysokoškolského studia a krátce po něm. Ať šlo o přijetí na obor, do kterého přijímali každého pátého, nebo opakované hledání místa po absolutoriu před listopadem 1989...

Empatie – neboli vcítivost, základní rozměr lásky. Empatie stojí námahu. Empatičtí lidé mají zdánlivě komplikovanější život: musejí myslet na víc věcí než ten, kdo se stará jen sám o sebe – ale jsou šťastnější. Mají víc opravdových přátel. Když empatický člověk dává dar, nedává, co by chtěl sám dostat, ani to, čím se chce pochlubit, ale zamyslí se nad tím, jaký dar potěší druhého. Empatický člověk neutrousí jen tak mimochodem slovíčko, jež by druhého zranilo. Mávne rukou nad drobností, která ho štve v chování druhého, když ví, že jeho protějšek to nemyslel ve zlém...

Přešli jsme s pomocí Boží do nového církevního roku. Slavíme dobu adventní čili přípravnou na příchod Páně. Proto i církev zapovídá všecky hlučné zábavy, jakož i svatebné veselí. Příprava k příchodu Páně se má dít v tichém rozjímání a v pobožnosti. Vlastně celý náš život je přípravou na příchod Páně, jenž nám, jak jsme nedávno pravili, nastane smrtí jednoho každého z nás. Jakmile kdo z nás zemře, již mu nastal příchod před Ježíše Krista, jakožto soudce.

Tato úvaha je adresována těm, kdo překypují aktivitou. Starají se o církev svatou jako o svůj vlastní pozemek: hodiny tráví u internetu, aby věděli, jaký nový škůdce se zase objevil. A pak se skloní nad klávesnici počítače jako nad záhonek - a plejí a plejí. Mohou být se sebou spokojeni... Nechci být k těmto zahradníkům příliš ironický. Ale trochu ironický přece jen ano!