Korespondence k článku „Když půst, tak půst“
http://sklenenykostel.net.h7.clevernet.cz/index.php/menu-duch/menu-duch-tema/3282-kdyz-pust-tak-pust
2. 3. 2016
Milá Lenko,
moc děkuji za článek o postu. Vždycky mi trhá srdce, když slyším o střetávání nadšení nových konvertitů s vlažností, povrchností či někdy přímo s mravní laxností „starých“, etablovaných katolíků...
Pokud jde o půst: čím dál víc si myslím, že právě kousíček postu, ke kterému se přinutíme, je ten moment, ten kámen pohoršení, o který se láme upřímnost naší víry. V neochotě k jakémukoli sebezapření (a to je pro nás, křesťany v bohatých zemích, v dnešní době opravdu hodně typické) začíná vlažnost, kterou tak odsuzuje Písmo (Zj 3,16).
Vzpomínám si z četby katolických časopisů z přelomu století, na odpor kněží, když ještě před první světovou válkou brněnský biskup František Saleský Bauer podle dekretu svatého papeže Pia X. zpřísnil postní praxi; hlavní argument tehdy byl, že tolik postu, kolik si může dovolit obyvatel slunné Itálie, nelze nařídit u nás, kde máme daleko drsnější klima...
Skončila jsi svůj svědecký článek docela vlídně vůči postoji víry, která „se obejde“ bez postu, a to poukazem na mateřství, které všechno změní; to je jistě pravda, ale někdo z nás nemá malé děti – a takový katolík by měl být i ve věci postu – jak to říct, ale ano, řeknu to slovo: OPRAVDOVĚJŠÍ...
Zmiňuješ se i o rozporu, zda je správnější být důsledný ve vlastním postu a třeba i zranit hostitele, který pro mě s láskou něco dobrého připravil, nebo zda opustit pro tu chvíli půst. To řešili i velcí učitelé duchovního života jednoznačně: totiž bez výčitek svědomí je lepší raději nezranit hostitele – a přijmout pohostinství.
A ještě jednu poznámku mám ke Tvému článku: domnívám se (ale můžu se mýlit!), že myšlenka, kterou cituješ, „vždyť já tím postem dokazuju jenom cosi sama sobě“, to je TYPICKÉ pokušení od Zlého.
Moc zdravím, moc děkuji
František
Dne 3. 3. 2016
Ahoj Františku,
díky za mail. Ovšem nevyplývá z něj tedy, že můj postoj šel od desíti k pěti? Že jsem totiž pod vlivem spolukatolíků (ale nejen pod jejich vlivem, je to jistě moje chyba) taky zlaxněla? Je to dobře – přizpůsobení se okolí, nebo špatně – zlaxnění? Možná si totiž jenom omlouvám něco, co je prostě špatně. A jestli je to špatně – neměl by se ten článek raději stáhnout? Totiž aby v něm někdo nenašel omluvu pro svoje vlažné jednání. Já totiž když něco dělám špatně a slyším, že někdo to dělá taky špatně, tak si řeknu, že to vlastně není taková hrůza a můžu to dělat vesele dál...
Lenka
Dne 3. 3. 2016
Milá Lenko,
na celou plejádu otázek ve Tvém mailu, odpovídám upřímně slovem: NEVÍM.
Jen bych řekl jasně, že bych Tvůj článek nestahoval ze Skleněného kostela: je to velmi upřímně a podrobně napsané, a právě to je cenné. Je to Tvůj pohled a je to svědectví – nikdo myslím nezmění svoji praxi jen na základě jednoho článku, jen podle Tebe! Každý si to musí probrat a zvážit sám a v tom mu Tvůj článek může pomoct, právě pro svoji podrobnost a upřímnost.
Včetně mě. Já jsem ve svém minulém dopise jenom napsal své dojmy a spontánní reakce.
A tak bych v tom pokračoval.
Rozhodně si myslím, že je velká chyba, že katolíci dnes tak důsledně opustili jakoukoli postní praxi; myslím, že právě proto jsme tak často tak slabí... A myslím si, že právě proto jsi byla v minulých letech tolikrát tak podivuhodně vyslyšena (jak vím), když ses za něco modlila, že jsi modlitbu spojovala s postem: vždyť právě to se nám doporučuje – a podle mě i přikazuje – v evangeliu: „Takový duch se nevyhání než modlitbou a postem... (Mk 9, 29) – „Mohou se postit hosté na svatbě, pokud je ženich s nimi? Ale potom od nich bude ženich vzat A POTOM SE BUDOU POSTIT“ (Luk 5, 34–35).
Nedokážu o tom (zatím?) mluvit, ale právě v těchto dnech se snažím vrátit k nějaké důslednější postní praxi, což je pro mě opravdu dost těžké...
Písmo říká, že ženy budou spaseny jako matky (1 Tim 2, 14–15); pokud, jak píšeš, jsi zlaxněla – ale staráš se o dvě malé děti, není to podle mě vlastně zlaxnění, protože, jak taky píšeš, zátěž je to tak velká, že člověk musí mít nějaké drobné potěšení...
Ale nevím. Nevím. Jenom píšu, o čem přemýšlím...
František