Historie mojí postní praxe je místy veselá, ne zcela příkladná a netvrdím, že následováníhodná.

Pamatuji si, jak jsem po svém obrácení v čase před Velkým pátkem slyšela knězova slova o „dni přísného postu“. Tehdy nedodal vysvětlení, a tak jsem si ve své prostotě a přímočarosti řekla: „Přísný půst, to je jistě den o chlebu a vodě.“ Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak, a tak jsem se ani nikoho dál nevyptávala. Pokřtěná jsem sice ještě nebyla, ke svátostem nechodila, ale postit se může každý, a tak jsem byla den o chlebu a vodě. Bylo to bezpochyby poprvé v životě. Vlastně mě tehdy překvapilo, že se to vůbec dá „přežít“ a „prožít“, že totiž i bez vydatného jídla může člověk docela obstojně fungovat. Patřím přece ke generaci, která nejen že neví, co je to hlad a nedostatek, ale vlastně nevíme ani, co to je ne-nadbytek.

Svůj přísný půst na Popeleční středu a Velký pátek jsem dodržovala i tehdy, když jsem se později dozvěděla, že se člověk může jednou za den dosyta najíst. Pamatuji si, jak jsem byla čím dál tím víc překvapená, když jsem viděla, jak si tahleta katolička omývá jablko! A tamten katolík si dokonce vaří kafe! Tak jak to s tím postem je? To všechno se může? Člověk proniká do tajů víry postupně.

Různé posty (tehdy jsem to tak nevnímala, ale dnes bych řekla, že byly docela dost přísné) jsem si ukládala i mimo výše zmiňované dny. Většinou proto, abych sobě i Pánu Bohu ukázala, že to myslím fakt vážně, anebo když jsem se modlila na nějaký úmysl a měla jsem pocit, že je třeba modlitbu podpořit. Moje postní praxe se mi začala hroutit ve chvíli, kdy jsem se začala stýkat s tradičními katolíky. V jeden takový pátek, ani nevím, zda byl postní, či se jednalo o prosté mezidobí, jsem řešila jakousi závažnou krizi a svoji modlitbu jsem podpořila jedním ze svých přísných postů. Večer jsem přijela do rodiny svého nastávajícího muže a světe, div se: na stole přede mnou přistálo na talíři dobře propečené kuřecí stehýnko. A tak jsem stanula před svým prvním velkým postním dilematem (do té doby mi bylo všechno vcelku jasné – když půst, tak půst). Mám talíř odsunout a držet se svých zásad, ale tím pádem zahanbit hostitele? Anebo mám stehýnko sníst, porušit svoje zásady, ale neurazit india cialis? Schválně, jak byste se rozhodli vy? Já to stehýnko snědla. No, byla jsem z toho trochu nešťastná a taky jsem si říkala, jak to s těmi katolíky vlastně je, když v pátek pečou kuřata. (Jak znám dnes svoji tchyni, je dost dobře možné, že to kuře pekla schválně kvůli mně. A já netoužila po ničem jiném než po chlebu a vodě:)

Svoje zásady jsem ale neporušovala jen kvůli ostatním. Pamatuji si na další zajímavý den. Už ani nevím, kdy to bylo a proč to bylo, ale vidím samu sebe v knihovně, jak se zase jednou kvůli něčemu postím a vtom mě napadlo, jestli já si vlastně sama sobě něco nedokazuju. To už jsem se dlouho nerozmýšlela a utíkala jsem si koupit kefírové mléko a rohlík. To já děsně ráda.

A jak to bylo dál? Pak jsem se vdala a narodily se mi děti. A já jsem zjistila, že bylo velice snadné se postit, když jsem chodila do školy, celé dny jsem nedělala nic jiného, než poslouchala přednášky a vysedávala v klidu v knihovně (mě to v knihovně vždycky hodně bavilo, i když jsem opravdu studovala:) anebo cestovala vlakem či autobusem, koukala z okna a nechávala myšlenky volně plynout. Jenže když jsem měla kroutit svoji každodenní osmihodinovku (to ještě jde) anebo když jsem se měla starat o svéhlavé dítko a navíc usilovat o vlídnost, mírnost a trpělivost tváří v tvář nevděčné ratolesti, potom, jak jsem zjistila, je jistá míra osobního potěšení nutná, nebo bych se z toho zbláznila a byla bych všechno možné, jen ne milá, vlídná a trpělivá.

A tak se dnes postím v kuchyni. Bylo by dobré, říkám si, vyřešit nešvar vyhazování zkažených potravin. Takže přestat nakupovat nadbytečné množství a snažit se rozumně využívat to, co je doma k mání. To je přece taky jistý druh postu. Naší domácnosti to určitě prospěje.