Při mši svaté o druhé postní neděli jsme v našem kostele neměli klasické přímluvy, čtené z nějakého listu, ale kněz pronášel prosby improvizovaně. Jedna z nich byla za papeže Františka s dovětkem, aby se mu podařilo zdárně pokračovat a dokončit veliké dílo reformy církve...
Jako v tolika jiných případech v dnešní době i zde je ve hře manipulace s různými významy téhož slova.
Písmo svaté nás učí, že církev je mystické tělo Kristovo. Mohou snad lidé reformovat Krista? To jistě ne! Nedomnívám se tedy, že papež František reformuje nebo má v úmyslu reformovat církev v tomto smyslu.
Jistě, Bůh již po dva tisíce let dává církvi svého zástupce na zemi – nástupce sv. Petra, papeže. A protože je to Bůh moudrý, vždy volí takového, který má akcenty důležité pro danou dobu. To proto, že církev a její pravdy se nemění, ale svět se mění. A církev je povinna hlásat evangelium v každé době.
Jsem proto alergický na veškeré poznámky nebo jen náznaky, jak tento papež dělal něco lépe a onen hůře.
A na adresu těch, kdo se stále snaží tvrdit, že papež František konečně upustí od zkostnatělosti církve a přinese svěží vzduch (rozuměj, že na rozdíl od Benedikta XVI. nejlépe zruší pojem hříchu), odpověděl František sám na palubě letadla při návratu z apoštolské cesty do Mexika. Na dotaz novináře, který se ptal na zneužívané děti kněžími a podsouval mu, že teprve on v tom něco dělá, papež odpověděl, že již před několika desítkami let zde byl jeden kardinál, který se touto věcí poctivě zabýval a hledal viníky, a tím kardinálem byl Joseph Ratzinger, a dokonce vyzval všechny novináře, aby mu zatleskali...
Co konkrétně znamená církev pro katolíka? Pro mě je to lid, jenž mocí Ducha Svatého obdržel víru. Víru, kterou právě církev jako zjevenou pravdu nese dějinami, aby jí nezměněnou mohly poznat a přijmout nové generace. K tomu jí pomáhá hlásání živého Božího slova a vysluhování svátostí, které ustanovil sám Ježíš pro své učedníky, a tyto svátosti jsou pramenem pro Boží lid stále, až do konce věků.
Ale jak se mění doby, církev musí umět na tyto změny dobře reagovat; není vždy snadné rozeznat, co je podstatné, tedy co je neměnné dědictví Kristovo – a co je jen předchozí, tehdy jistě správná, ale dnes již třeba škodlivá, věcná, právní i institucionální reakce na předchozí dobu... Církev je jako někdo, kdo nese v rukou hořící svíci ve vichru času a ustavičných změn. Je pohodlné neměnit nic a je mnohdy hříšné (jak to udělali reformátoři, kteří opouštěli církev) měnit to, co je podstatné... Navíc církev stále ohrožuje hřích, zvlažnění i odpad nás, členů a služebníků církve, neboť i Zlý neustále působí. V tomto smyslu reformu potřebujeme. Reformu našich srdcí, každý toto svého. Stálé prohlubování víry, činění pokání, přinášení obětí, modlitbu... Proto také Pán Ježíš mluví o tom, že každou ratolest, která nenese plody, odřezává, a každou, která plody nese, čistí, aby nesla ještě víc ovoce... A v tomto smyslu je třeba mluvit o reformě, proto už staří říkali, že církev je „semper reformanda“, tedy ta, která stále potřebuje změny...
Nedovolme ale, aby ti méně zbožní, kteří Boha zatím tak úplně nepoznali, nebo ti zcela nevěřící dostali informaci, že církev koná nějaké zásadní změny a že krásné pravdy víry, které jediné mohou naplnit naše srdce, potřebují nějakou reformu.