Nese to, nezlobte se na mě, rysy až trochu komické: František a Kirill, nejvyšší představitelé dvou velikých křesťanských církví, katolické a ruské pravoslavné, biskupové Říma a Moskvy, se setkávají poprvé v dějinách, v Havaně, v salónku na letišti, tisíce kilometrů od Moskvy i Říma... Setkávají se poprvé v dějinách, ačkoli římská diecéze existuje už více než dva tisíce let a křesťanství na Rusi více než tisíc let (samotný moskevský patriarchát je ovšem o hodně mladší, první patriarcha byl ustaven až na konci 17. století).
Jde ovšem o skutečný průlom.
Je známo, jak velmi si přál Rusko navštívit Jan Pavel II. – ale nebylo mu to umožněno; po pádu komunismu byl uvítán v celé řadě postsovětských republik, včetně muslimského Ázerbájdžánu, ale Rusko nemohl navštívit ani za bolševika, ani po něm... Vstup „pápy rímskogo“ na půdu Svaté Rusi se dodnes jeví mnoha pravoslavným jako čiré rouhání – cosi naprosto nemožného. Mezi Moskvou a Vatikánem už došlo ovšem k mnoha setkáním na nižší úrovni, Benedikt XVI. si vyměnil s tehdejším patriarchou Alexijem velmi vstřícné dopisy, ale ne víc... František vyzval patriarchu Kirilla, aby se s ním už sešel a aby sám si určil, kde: „přijedu kamkoli,“ napsal mu.
Vyšla z toho Kuba. Na jiném kontinentu, od Moskvy dostatečně daleko.
Kirill (Vladimir Michajlovič Gunďajev) je ročník 1946 a jeho dětství, mládí i studia jsou spojeny se Sankt Petěrburgem. Kněžími pravoslavné církve byli již jeho otec i dědeček – vězeň Gulagu. Dědeček nevadí, když někdo dobře poslouchá. Duchovní kariéra dnešního patriarchy ještě za Sovětského svazu byla rychlá, což by nebylo možné bez – eufemisticky řečeno – dobrých vztahů s režimem a s KGB speciálně. Důležité je, že Kirill přišel už tehdy do styku se Západem, což platilo jen pro uzoučkou vrstvu sovětských občanů. Zastupoval ruské pravoslaví například i ve Světové radě církví a jednu dobu pracoval v sekretariátu metropolity Nikodima, v časech komunismu snad vůči katolíkům nejvstřícnějšího ruského hierarchy vůbec (zemřel v poměrně mladém věku na náhlé srdeční selhání...).
Na recepci po své metropolitské intronizaci v únoru 2009, která se konala za účasti současné politické „věrchušky“, Kirill výslovně vyzvedl Byzanc jako vzor optimálního vztahu církve a státu.
Papežovu výzvu k setkání si Kirill v dnešním světě nemohl dovolit ignorovat a snad ani nechtěl... Srdečné vztahy Vatikánu s cařihradským patriarchátem a vzájemná gesta smíření se datují už od 60. let minulého století – ovšem ruské pravoslaví, to je něco jiného. Cařihradský patriarcha je jen symbolicky „první mezi rovnými“ v pravoslavné hierarchii: má nesrovnatelně méně věřících i méně finančních prostředků než jeho moskevský „podřízený“ – a ruská církev je si toho vědoma; ráda občas připomíná, že 75 procent pravoslavných křesťanů z celého jejich počtu na světě podléhá moskevskému patriarchátu.
Opozice vůči jakýmkoli kontaktům s katolicismem je v ruském pravoslaví silná. A nyní ještě zesílí. Její nejvýraznější představitel, biskup Anadyru a Čukotky Diomid už dlouho pranýřuje to, co nazývá „ložnaja ljubov k eretikam“ (lživá láska k heretikům) – a není sám. Odsuzuje společné „šabašy“ s katolíky (já bych to přeložil slovem mecheche...), „kterým se říká modlitby, ačkoli víme, že s heretiky se společně modlit nelze“. A důvod Kirillovy celkové vstřícnosti ke katolíkům Diomid spatřuje v jeho „byznysu“ na Západě – nevím, snad tím naráží na to, že patriarcha vylepšoval finanční situaci církve (a nepochybně i svou osobní) masovým dovozem neproclených cigaret (v miliardovém objemu) – než mu ruský stát, jinak vůči patriarchovi jednající se skutečnou patriarchální laskavostí, právo na vynětí z celní kontroly odebral... Ovšem asi nejde jen o kuřivo: Diomid ví, že metropolita Kirill a ještě biskup Illarion „polučajut od Vatikana dividěndy“ a to je pohání „idti v nogu s katolikami, sodějstvovať im...“. Obvinění z duchovní korupce a „zrady vlastního stáda“ by ovšem mělo být konkrétnější, ale to Diomid nahrazuje už jen silnými slovy o „bahnu“ a „zapáchajících mrtvolách“ a podobně (srov.: Russian Church against compromise on belief-preaching with Catholics — Metropolitan Kirill Interfax, 21 January 2009.).
Ačkoli v případě Ruska člověk může mít leckdy opačný dojem, i pro tuto velikou říši platí, že režimy odcházejí a přicházejí a vývoj neurčují diktátoři, nýbrž Duch Boží a lidská touha po pravdě a po svobodě.
A už k tomu došlo, už se to stalo, už se Moskva s Římem potkaly – a to nepůjde vzít zpátky. Nezáleží na osobách, ale na úřadě. Nevíme, kolik kroků ještě vede k plné jednotě a zdá se nám, že mnoho, ale toto je jistě jeden z nich.