Nejsem majitelem „hladicího“ telefonu. Důvodem není, že bych na něj neměl (i když peníze na tak drahou věc se dají nepochybně využít mnohem smysluplněji), ale to, že se ho bojím. Lépe řečeno bojím se závislosti na něm.

Před mnoha lety, těsně po revoluci, jsem si vyzkoušel tehdy velikou novinku, a tou byl hrací automat, takzvané „ovoce“. Vložil jsem do něj 200 korun a výhru vytáhl až na 750 Kč, ale zvláštní síla mi nedovolila přestat, dokud jsem všechno neprohrál. Byl jsem si totiž jist, že vyhraji více. Naštěstí jsem pochopil, jak ďábelská věc to je, a už jsem to nikdy nezkusil.

Závislost na čemkoli je totiž pro svobodně uvažujícího člověka něco velmi nesnesitelného.

Domnívám se, že závislost může mít dvě stránky. Závislost fyzickou (alkoholismus, drogy), která je však velice často doplněna závislostí duchovní. A v naší bezbožné společnosti začínám vnímat stále více duchovních závislostí s absencí té typické fyzické závislosti. Kolik lidí je dnes závislých na nějaké osobě (rodiče, děti, sexuální partner...), kolik lidí je závislých na tom, jakou mají image, závislých na autě, závislých na počítači nebo televizi, závislých na mobilním telefonu...

Tuto poslední závislost začínám vnímat jako nejzhoubnější. Díky tomu, že se pohybuji na veřejnosti bez toho, abych hladil mobil, můžu pozorovat svět kolem sebe a také lidi v něm žijící. Nejčastěji se pohybuji v prostředcích hromadné dopravy. Z mého pozorování vyplývá, že mladí lidé ve věku tak do 25 let buď nastupují a už mobil drží v ruce, nebo pokud jdou sami, tak ho vytáhnou do deseti nebo dvaceti sekund, a pokud jdou ve dvojici nebo ve skupině, tak do půl minuty. Jsem až šokován tím, s jakou jistotu tento úkon nastane. Myslím, že se zde rodí něco velice nebezpečného, co dosud nebylo dostatečně pojmenováno a málo se o tom mluví. Možná proto, že psychologové a psychiatři, kteří by na to měli upozornit, drží v ruce mobil taky...

Před 15 lety měl mobil málokdo a před 20 lety jsme si ani nedovedli představit, že něco takového někdy bude. A jak se nám krásně žilo!

Nejsem žádný zpátečník a uznávám užitečnost nových technologií, jen se vážně zaobírám myšlenkou, co je víc. Technologie, nebo člověk tak, jak ho Bůh zamýšlel a stvořil? To znamená člověk společenský, který žije v souladu s ostatními lidmi a v souladu s krásným okolním světem.

Ale jak mohu dostát tomuto krásnému povolání, když neustále čumím do telefonu? Nevšimnu si člověka, který potřebuje pomoc, nevšimnu si hezké a příjemné dívky, abych se na ni třeba jen usmál, nevšimnu si nově upraveného prostoru či nově vykvetlého stromu...

Navíc, když tu ďábelskou krabičku nedržím pár minut v ruce, jsem nesvůj.

A takto skončit nechci. A protože vím, že jsem člověk slabý, náchylný k různým špatnostem, chytrý telefon si nepořídím. Nedávno vyšel článek o americkém podnikateli, který zrušil svůj mobilní telefon a prosperující firmu řídí pomocí pevné linky a pomocí mailů z pevného počítače. Větší pocit štěstí a svobody prý nikdy předtím nezažil a firma běží úspěšně dál. Myslím, že pádný důkaz, že mobil není nezbytný a chytrý telefon už vůbec ne.

Začíná postní období, při kterém si můžeme „přivodit újmu“ nejen vzdáním se jídla, ale vzdáním se i něčeho jiného. Což zkusit odložit „hladicí“ telefony. Prozatím jenom jako sebezápor, jenom na zkoušku...

A pro toho, kdo se obává, že nebude mít z čeho telefonovat, protože starý mobil už nevlastní, dodávám, že tlačítkový telefon se dá nový pořídit za cca 400 Kč. Já sám takový mám a jsem s ním naprosto spokojený. I když ho nemůžu hladit.