V Roce Božího milosrdenství, na prahu doby postní došel ve svém kázání při nedělní bohoslužbě kněz k Boží milosti a říká: „Milost – to slovo, které často…“ Chvíli se zarazil a já měla pocit, že chce říct „to slovo, které často ani nemáme rádi“, nakonec však řekl: „to slovo, kterému často ani moc nerozumíme.“ Já myslím, že to slovo často ani nemáme moc rádi. Vidím to okolo sebe a dost možná, že tato nelibost je i někde ve mně.

Moje babička měla těžký úraz a skončila v Centru rehabilitace. Na pokoji s ní je několik žen, často po operaci anebo také po úrazech. Mnoho z nich nemůže chodit a znovu se to učí. Vedle na posteli ležela jedna starší paní, kterou zřejmě dlouhá samota donutila povídat si nahlas. Najednou slyším, jak říká: „Co nám tady chybí? Jídlo máme, postarají se o nás. Nemusíme se nikoho prosit o žádné milosti!“ S jakým odporem to slovo přenesla přes jazyk!

Ona totiž slabost, tělesná a vlastně ani žádná jiná, nemohoucnost či staroba se dneska vůbec, ale vůbec nenosí. Vidím to právě na starších lidech okolo sebe. Jak těžké pro ně je jenom si připustit, že by nějakou pomoc potřebovali! Ať už Boží ve věcech duše anebo lidskou v záležitostech těla. Vždyť přece celý jejich život je plodem jejich vlastního snažení, jejich vůle, jejich píle a dobrého chování, no ne? Boží milost je od počátku vyškrtnutá. Nebyl to Bůh, kdo jim dal život. Nebyl to Bůh, kdo jim dal rozum a dobré zdraví, aby mohli vykonávat to či ono. Bohu nebylo třeba děkovat, tak proč by se teď měli prosit o milost? Nikdy nikoho nepotřebovali, tak proč by najednou měli? Jak těžká zatvrzelost! Kéž se jí naše srdce vyhýbá velkým obloukem, protože tohle je cesta do pekla. Pokouší ale každého z nás. A troufám si tvrdit, že naše slabosti, nemoci a stáří Bůh dopouští právě proto, aby tuto naši zatvrzelost prolomil. (A Bohu díky také okolo sebe vidím, že přinejmenším čas od času to opravdu funguje.)
A jak je to s milostí mezi námi? Máme si přece navzájem prokazovat milosrdenství. Máme si navzájem odpouštět. Přemýšlela jsem nedávno, jestli dostatečně odpouštím. No, snažím se na nikoho moc nehněvat, aspoň ne dlouho. Snažím se v duchu omlouvat jednání druhých, dívat se na ně „milosrdně“ (ty uvozovky proto, že skutečně milosrdný je jen Bůh). Ale pravda je, že slova odpuštění za hranicemi naší úzké rodiny (Bohu díky, že aspoň u nás doma ano) často neslýchávám – ani od sebe, ani od jiných. Čím to? Protože skoro nikdy neslyším slova pokání.

Ono totiž prosit o odpuštění se dneska taky nějak moc nenosí. Hlavně ne na veřejnosti. Vládnoucí kult sebevědomé osobnosti (vždyť právě sebevědomou osobnost máme vychovávat ze svých dětí, píše se v chytrých knihách) totiž říká, že chyby prakticky neděláme. Možná sem tam nějaký omyl, který ale pramení z neznalosti, z nevhodných podmínek a tak dále a tak dále. Udělal jsi chybu? Vymluv se z ní! A největší borci umí své chyby prezentovat jako přednosti – média jsou takového jednání plná. Když se náhodou někdy někdo za své jednání omluví, je to jako čin z jiného světa. A jako takovému mu stejně drtivá většina ani nevěří. (Fascinují mě příběhy z naší křesťanské minulosti, kdy například šlechtic na znamení pokání nechal vystavět klášter. Takovým činům bychom se měli učit! Jenže to je jiný svět.)

Nedá se nic dělat. Je na nás křesťanech, abychom ukazovali, že lidské chyby (a vědomým chybám říkáme hříchy, ale tomu už taky skoro nikdo nerozumí) opravdu existují. A že potřeba milosti je tady stále. Jenže ukazovat to musíme sami na sobě, a ne na druhých (poukazovat na chyby druhých umí každý a těmto druhým to rozhodně neprospívá). Vlastně tím nejjednodušším způsobem nám tento úkol předložil a stále předkládá papež František, když nás vybízí, abychom používali tři slova: děkuji, prosím, odpusť. Jsou to slova, která patří nejen do rodiny. Máme je v první řadě používat ve své modlitbě, ale neměli bychom se bát je šířit dál do světa. Není to vždycky lehké. Vím, jak těžko se mi omlouvá člověku, o kterém sice vím, že moji omluvu přijme, ale také vím, že on sám se mi nikdy za nic neomluví čistě proto, že je přesvědčený, že žádné skutečně zlé činy nedělá. Je to hodně ponižující. Ale nedá se nic dělat, protože já jsem zodpovědná za svoje činy, slova a postoje a ne za činy, slova a postoje druhého.

Přeji vám i sobě, aby doba postní byla dobou rozjímání o tom skutečně důležitém, nejdůležitějším, o Boží milosti a Jeho milosrdenství, které se má odrážet i v našem životě. Kdy a jakým způsobem, to už je příběh každého z nás.