„A teď se pomodlíme latinsky, to je v jazyce církve,“ řekl kněz. Je dobře, když se občas modlíme latinsky, ovšem pokud říkáme správně délky a modlitby nekomolíme.

Ale latina není „jazyk církve“. Pán Ježíš mluvil aramejsky – a snad jen při hovoru s Pilátem na Velký pátek použil latinu... Bible není napsána latinsky. Originál Starého zákona je v hebrejštině, také aramejštině a řečtině, originál Nového zákona, jak známo, v řečtině s několika citátovými slovy v aramejštině. Latinsky není v Bibli ani slovo.

Také teologicky je jasné, že církev, Boží lid, mystické tělo Kristovo, nemá žádný „svůj“ jazyk. Každý jazyk, kterým mluví křesťané, je jazyk církve. Všechny jazyky Bůh slyší, všem rozumí, ve všech je možno k němu mluvit. A nejlépe, když s Bohem rozmlouváme v tom jazyce, v němž se vyjadřujeme nejpřesněji a nejspontánněji, tedy většinou v mateřštině.

Ale církev je také společenství – Bůh rozumí všem lidem, ale lidé se musejí nějak domluvit mezi sebou, aby se církev nezměnila v obdobu babylonské věže.

To je někdy problém. Svatý Konstantin musel liturgii v slovanském jazyce obhajovat (a obhájil ji) proti zastáncům tehdejšího „bludu o třech jazycích“, tedy teorie, že jsou jen tři jazyky, které může užívat církev, totiž hebrejština, řečtina a latina.

Jako nástroje komunikace se v církvi na staletí vyhranily na východě řečtina a na západě latina. Západní části církve říkáme někdy „latinská církev“ – a vždy bylo jasné, že latinská církev není celá církev, jakkoli v jednotě s papežem zůstaly (anebo se k ní vrátily) jen části nelatinských církví (maronité všichni).

Po oddělení východní církve od jednoty s papežem vznikla tendence, či spíš jen pocit považovat latinu za jazyk celé církve. To podporovala důslednost v uplatňování latiny na západě: jako oficiální znění Písma i jako základ pro jeho překládání do národních jazyků se musela užívat výhradně Vulgáta (překlad do latiny pořízený svatým Jeronýmem), teprve Pius XII. ve 20. století podpořil překládání slova Božího z jazyků originálu.

Latina byla na západě do změn po Druhém vatikánském koncilu jazykem liturgie – i když nejen ve sjednocených východních církvích, i v latinském ritu se občas užívaly jiné liturgické jazyky: někteří chorvatští benediktinští (tedy západní) mniši sloužili ve staroslověnštině, gruzínským katolíkům západního obřadu bylo dovoleno celebrovat v gruzínštině.

Jeden z východních koncilních otců, patriarcha Maximos IV. Saigh ve svém vystoupení na Druhém vatikánském sněmu (jehož jednací řečí byla ovšem latina) – použil francouzský jazyk: právě proto, aby zdůraznil, že latina není jazyk všeobecné církve.

A jasno měl i svatý Jan XXIII., jinak velký příznivec a propagátor latiny (což o něm mnoho lidí neví), když řekl: „Jazykem církve je láska.“