1.

František je papežem už dost dlouhou dobu na to, abych pochopil, že všechnu vodu, která prýští z tohoto pramene Svatého Ducha, vypít není v lidských silách – a už vůbec ne v silách slabého a jen málo zbožného člověka, a tím méně v silách mých...

Už jsem si zvykl, že pokud se snažím sledovat jeho katechezi alespoň trochu soustavně, dostávám se do zvláštního paradoxu: aspoň dvakrát, třikrát týdně se mi stane, že slyším myšlenku, o které si říkám: „Tak tohle je program na celý život! Tohle si musím aspoň důkladně promeditovat, promyslet a promodlit... Jenže než se k tomu dostanu, už slyším další Františkovo slovo, o kterém si říkám: „K tomuhle se musím vrátit, to je přece něco úžasného, z toho bych měl čerpat, tím bych se měl řídit, tohle bych měl žít!“ Jak říkám: je to smutné, ale už jsem si zvykl, tak to je: naberu z pramene plnou dlaň – ale než ji donesu k ústům, zůstane mi v ní jenom několik loků vody...

2.

Už jsem o tom psal na tomto webu několikrát: „víra = odvaha“. Víra bez odvahy není nic. Tedy: „víra – odvaha = 0“

„Dnes je doba misie a doba odvahy! Odvahy posílit kolísavý krok, chtít opět hořet pro evangelium a naučit se znovu spoléhat na sílu, kterou hlásání přináší,“ řekl papež František dnes (23. října 2016), na misijní neděli, před modlitbou Anděl Páně na Svatopetrském náměstí.

3.

Kolik z nás je příliš zbabělých, aby před nevěřícími kolegy řekli: „Ne, toto nesdílím, tohle si nemyslím, takto to nevidím!“ A kolik mezi námi si zase naopak myslí, že čím víc vynadají nevěřícímu či jinak věřícímu bližnímu (nejlépe ovšem v bezpečí domova u počítače) – tím víc toho udělali pro evangelium.

Kolik z nás si myslí, že pro rozvoj ekumenismu uděláme nejvíce, když začneme chápat Krista jen jako jednoho z učitelů lidstva. A kolik jiných si naopak myslí, že čím více dveří zavřeli před jinak smýšlejícími, tím lépe naplnili to, co po nás chce Pán!

4.

Těmto všem nám Svatý otec adresoval slova ze závěru své dnešní promluvy; a řekl bych: je to vlastně program celého jeho pontifikátu a světlo majáku pro působení církve v dnešní době. 

(Cituji z webu českého vysílání Vatikánského rozhlasu, kde naleznete celý text, a bez mých zbytečných poznámek.)

Je čas k odvaze, třebaže mít odvahu neznamená mít záruku úspěchu. Žádá se od nás odvaha bojovat, nikoli nutně vítězit; hlásat, nikoli nutně obracet.

Žádá se od nás odvaha být alternativní ve vztahu ke světu, aniž bychom však byli polemičtí nebo agresivní.

Žádá se od nás odvaha otevřít se všem, aniž bychom někdy umenšovali absolutnost a jedinečnost Krista, jediného Spasitele všech.

Žádá se od nás odvaha odporovat bezbožnosti, aniž bychom byli arogantní.

Žádá se od nás také odvaha celníka z dnešního evangelia (Lk 18, 9-14), který se v pokoře neodvažoval pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému.“

Panna Maria, vzor vycházející církve a poddanosti Duchu Svatému, kéž nám všem pomáhá být v síle našeho křtu misionářskými učedníky, abychom nesli poselství spásy celé lidské rodině.