Opět se blíží pro nás tak významný den – svátek sv. Anežky České, kterou bychom si měli nejen připomínat, ale také uvažovat o tom, zda se ve svém životě aspoň trochu snažíme jednat podle jejího příkladu.

Zajisté si v mysli vybavíme nějaké konkrétní skutky, kdy jsme někomu v poslední době v něčem pomohli, ba asi si uvědomíme, že právě v tomto končícím Roce milosrdenství jsme se aspoň trochu snažili toto milosrdenství svým bližním prokazovat. A to nejen svým blízkým a též různě strádajícím spoluobčanům, ale i těm ve vzdálenějším světě, těžce sužovaným válkami, terorismem a bezprávím všeho druhu. Pomáhali jsme materiálně, ale i svými modlitbami, popřípadě i jinými skutky duchovního milosrdenství. Ale to nás však nesmí vést k farizejskému sebeuspokojení. Hledejme proto i další příležitosti, jak podpořit ty, kdo toho mají tolik zapotřebí.

Právě mě v různých zprávách ze světa, které jsem letmo přehlédl na internetu, zaujala otřesná informace o vězení, které ještě nikdo neopustil živý (http://xman.iDNES.cz, 10. 11. 2016):

„Necelých pět set kilometrů od Moskvy narušuje překrásnou přírodní scenérii Novozerského jezera několik nízkých baráků na zdánlivě opuštěném souostroví. Je to Petak. Údajně nejdrsnější ruský kriminál. … V roce 1997 do něj nastoupili vězni odsouzení minimálně na pětadvacet let, takže na první propuštěné se teprve čeká. Ze sporých návštěv a jiných zdrojů je však zřejmé, že se Petak … zřejmě vymyká standardu jiných ruských vězení s maximální ostrahou. … Ona myšlenka vězení jiného typu se zrodila … roku 1994, kdy se přistoupilo k jednání … o pozastavení výkonu hrdelních trestů, které vstoupilo v platnost roku 1996. Pro vězně již odsouzené k smrti to znělo jako rajská hudba. Jenže darem dostali areál Petak na Ohňovém ostrově, který je prý v mnoha ohledech možná horší než smrt. ...

Už první várka 170 trestanců, kteří ta kříkajíc utekli katovi z oprátky, zjistila že doputovala do pekla. Čekala je tma bez stopy naděje. Plných 22,5 hodiny denně musí trávit ve stísněných kobkách, na osmi metrech čtverečních vymezených studenými neomítnutými betonovými stěnami se stropem pouhých 180 centimetrů. Nejsou v nich umyvadla ani sprchy. Jen kbelík, který se za čas vynese nebo naplní vodou. Nebo také ne. Při průměrných 11 stupních Celsia sice vězni nemrznou, ale rozhodně se nezahřejí. …

Většinu času tráví v chladném šeru a vlastním a cizím zápachu. Doslova. Denní rytmus jim zpestří jen hodina a půl pobytu v „kleci“. To je šest metrů čtverečních udusané země, ohraničené betonem, s nízkou kovovou mříží nad hlavou, která přiléhá k cele. Výhoda? Čerstvý vzduch. A pohled do nebe. … Režim je přísný ve všech ohledech. Psát ven nemůžete nikomu, dostat můžete dva balíčky o váze 300 gramů ročně. V prvních deseti letech trestu máte nárok na jedno dvouhodinové setkání ročně. V další dekádě je povoleno návštěv více. … Petak nesází na zjevnou brutalitu a násilí, spíš na absolutně nehumánní izolaci. … Zatím odtud ještě nikdo neutekl. …“

Tolik stručný výtah z citované informace, která obsahuje ještě další drastické podrobnosti. Zahraniční novináři měli šanci navštívit toto místo v letech 2004 a 2007, ale když se následně proti vedení věznice zdvihla vlna protestů ruských i zahraničních humanitárních organizací, správa věznic přístup novinářů do areálu definitivně zakázala.

Přestože jsou v této věznici umístěni nejtěžší zločinci a navíc jim tento trest nahrazuje popravu, nelze tím ospravedlňovat tak nelidské podmínky, které – jak se praví výše – představují ve skutečnosti něco horšího než trest smrti. Soudím, že bychom neměli nečinně přihlížet. Zamýšlím se tedy nad tím, jak těm ubohým lidem pomoci. Zajisté nemůžeme dosáhnout u kompetentních ruských úřadů změny daného stavu, usilují-li o to po celá léta bezvýsledně kvalifikované a renomované instituce. Posílat nějaké třistagramové balíčky, když neznáme žádné konkrétní adresáty?

Je jen jediná cesta, jak jim pomoci. A řekněme rovnou, že to slůvko „jen“ zde není na místě. Jde totiž o největší možnou pomoc, kterou jako křesťané můžeme disponovat – o modlitbu.

My, kteří bolestně soucítíme s vyděděnci na Ohňovém ostrově, můžeme utvořit jedno velké duchovní společenství v modlitbě za ulehčení jejich nynějšího údělu a zejména za jejich věčnou spásu. Modleme se však také, aby Bůh odpustil jejich trýznitelům. Prosme přitom o přímluvu naši svatou Anežku a sv. Cyrila Novozerského, jenž na místě dnešní věznice založil roku 1517 klášter pravoslavných poustevníků, kteří zde podle svých přísných pravidel žili v naprostém odloučení od civilizace plných 400 let.