1.

Celé dějiny Božího lidu staré smlouvy jsou dějinami boje s cizími národy, boje o zachování vlastní identity. Boje se zbraněmi v rukou – i boje duchovního; bezpočtu je v Božím slově výzev, aby se Židé izolovali od cizinců, aby si nebrali za ženy jejich dcery a hlavně aby se neklaněli jejich bohům. Židé v tom znovu a znovu selhávali a svolávali tak na svoji hlavu neštěstí: souvislost mezi nevěrou, pýchou, neposlušností – a příchodem krutých cizinců, je v Bibli jasná. U proroka Jeremiáše: „Až se zeptáte: ´Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, učinil?´, ty jim řekneš: ´Tak jako jste vy opustili mne a sloužili ve své zemi cizím bohům, tak budete sloužit cizákům v zemi, která nebude vaše´“ (Jer 5, 19). U proroka Ezechiela: „Pán Jahve proto mluví takto. Protože sis učinil srdce podobné srdci božskému, dobrá! Hle, přivádím na tebe cizince, nejsurovější z národů. Vytasí meč na tvou krásnou moudrost, znesvětí tvůj lesk. Budeš ještě říkat: ´Jsem bůh´ před svými vrahy? Vždyť jsi člověk , a ne bůh, v rukou těch, kdo tě probodávají“ (Ez 28, 6–7.9; překlad Jeruzalémské bible). A nejen lid staré smlouvy – i my křesťané, také vždy znova nevěrní, jsme se museli v dějinách – od Hunů po Turky – opakovaně vyrovnávat s „nejsurovějšími z národů“; jenže kdy v dějinách si národy s křesťanskou duchovní formací namlouvaly „jsem bůh“ tak často, tak intenzivně jako dnes!?

2.

Ale kontakt s cizinci nebyl vždy takto nepřátelský.

Cizinci žili vždy i uprostřed Židů, mezi nimi – tak jako v pozdější éře zase Židé mezi nežidovskými národy. Byly to jednak pozůstatky národů, které obývaly Palestinu před příchodem Židů, jednak lidé nově příchozí. Cizinci, kteří přečkali příchod Izraelců, byli podrobeni různým pracím a povinnostem, zejména při největší „investiční akci“ starého Izraele – při stavbě jeruzalémského chrámu (1Pa 22, 2; 2Pa 2, 17).

Ale cizinci se do určité míry podíleli i na Božích zaslíbeních pro Izrael. Když Bůh určoval předpisy pro velikonoční hod beránka, stanovil, že se jej může zúčastnit i každý cizinec, pokud se dá obřezat – stačí obřízka, to je dostatečně silná skutečnost; po obřízce „bude jako domorodec v zemi“ (srov. Ex 12, 48).

Známá je modlitba krále Šalamouna při posvěcení chrámu: „Také přijde-li cizinec, který není z Izraele /.../ přijde-li a bude se modlit obrácen k tomuto domu, vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, a učiň vše, oč k tobě ten cizinec bude volat, aby poznaly tvé jméno všechny národy země...“ (srov. 1Král 8, 41–42).

A cizinci se podíleli na osudech Izraele. Itaj Gatský – najdeme jej v 15. kapitole Druhé knihy Samuelovy – a byl uprchlík („štvanec“, „cizinec vyhoštěný ze svého domova“, který teprve „včera přišel“ – srov. 2Sam 15, 18–20). Přesto, ač to po něm král David nežádal, rozhodl se bojovat se svými muži po jeho boku v – moderně řečeno – občanské válce s královým vzbouřeným synem Abšalómem (a nebylo to málo mužů – šest set; David měl i další nežidovské žoldnéře).

Při modlitbě Židů po návratu z babylonského zajetí se Izraelovi potomci „oddělili ode všech cizinců“ (srov. Neh 9, 2), ale to neznamenalo vyloučení Nežidů ze života společnosti: „Ano, Jahve se slituje nad Jakubem, znovu si vyvolí Izraele. Opět je usadí na jejich půdě. Cizinec se k nim připojí a přidruží se k Jakubovu domu“ (Iz 14, 1; překlad Jeruzalémské bible). Pro ty cizince, „kteří se připojí k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu“, platily všechny povinnosti, zejména dodržování soboty, ale i zvláštní zaslíbení. „Jejich oběti zápalné a obětní hody dojdu na mém oltáři zalíbení“ (Iz 56, 6–7).

3.

Ovšem cizinci, kteří žili uprostřed Izraele a podíleli se různým způsobem na životě iraelského národního společenství, byli – a vlastně pochopitelně – stále sociálně a společensky v nevýhodném postavení; jako občané, kteří neměli všechna práva, se stávali cílem vykořisťování ze strany těch zlých lidí, kteří v nich vycítili skupinu, jež se nemůže dostatečně silně bránit. Písmo svaté je proto přirovnává k jiné podobně znevýhodněné skupině v izraelském národě, totiž ke vdovám. Žena nebyla plně rovnoprávným aktérem veřejného života (který byl i ve vyvoleném národě pro naše představy až neuvěřitelně drsný); své místo, na němž se těšila plné úctě a vážnosti, nacházela v rodině, pod ochranou svého muže. Ovšem pokud muž zemřel, zůstávala vdova – i s dětmi – v téměř bezprávném postavení.

Ale tyto dvě skupiny, cizinci a vdovy, nacházely ochranu přímo u Hospodina. V žalmu 146 (8–9) Boží slovo říká:  „Jahve navrací zrak slepým, Jahve napřimuje sehnuté, Jahve chrání cizince, podporuje sirotka a vdovu“ (překlad Jeruzalémské bible). 

Jahve i dnes podporuje sirotka a vdovu. Jahve i dnes chrání cizince. A také proti těm, kdo by se chtěli domnívat, že nepřátelstvím či negativním postojem vůči uprchlíkům dělají něco, co se Bohu líbí.

4.  

Za časů Pána Ježíše byli Židé nesmírně pyšní na Boží vyvolení, kterého se jim dostalo (srov. Mat 3, 9; Jan 8, 33). Ale Pán Ježíš jim vytýká malou víru a dává jim opakovaně za vzor příslušníky nežidovských národů, kananejskou ženu (Mat 15, 22–28) či římského důstojníka (srov. Mt 8, 10) a Židy varuje: „Ale říkám vám: mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Mt 8, 11–12 ). Nemůže se něco stát i těm nejpyšnějším křesťanům, domnívajícím se, že sama jejich příslušnost ke křesťanské církvi je staví výše než ostatní lidi? Uvidí mnoho lidí, kteří přijdou od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Ježíšem, s Petrem, Jakubem, Janem a ostatními apoštoly v nebeském království, zatímco oni budou vyhnáni do temnot venku, kde bude pláč a skřípění zubů?

(Kde není uvedeno jinak, je v článku použit pro Nový zákon český liturgický překlad a pro Starý zákon ekumenický překlad.)