4

Odsouzení (Pilát 2)
Jan 19, 1–16

Potom Pilát vzal Ježíše a dal (ho) zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vsadili mu ji na hlavu, oblékli ho do rudého pláště, předstupovali před něj a provolávali: „Buď zdráv, židovský králi!“ a bili ho.

Bolestný růženec: Ježíš, který byl pro nás bičován, trním korunován... To první je likvidace fyzická, to druhé i duchovní: posměch, výsměch bezbrannému. To první odmítáme celkem bez výhrad, to druhé často pro vlastní potěšení provádíme. A že tam zrovna není trnová koruna a neteče krev, jsme v klidu a je to pro nás úžasná zábava. Zesměšňování bezbranného by snad mělo být úředně vyhlášeno za zvlášť těžký hřích moderní doby.

Pilát vyšel znovu ven a řekl židům: „Hle, dám vám ho vyvést, abyste uznali, že na něm neshledávám žádnou vinu.“
Ježíš vyšel s trnovou korunou a v rudém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“

Vzpomínka: rodina odchází ráno z bytu, děti do školy, rodiče do práce, dveře se otevřou a ozve se dětský hlásek: „Jé, člověk!“ Na chodbě leží bezdomovec. Spal tam přes noc.
Ejhle, člověk = Ecce homo: tradiční název sochy nebo obrazu zbitého Krista. Co všechno může znamenat ta kratičká větička citoslovce + podstatné jméno? Podívejte se: tak může vypadat člověk. Tak dopadl nevinný člověk.

Když ho však uviděli velekněží a služebníci, začali křičet: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“

Totální ztráta soucitu. Slepota srdce i zraku. Když padl v aréně raněný gladiátor, řvali diváci „Jam habet!“ = už má dost, to stačí, nechte ho. Tady Ježíš sotva stojí na nohou, je otázka času, kdy padne, ale velekněží a služebníci místo „Jam habet!“ křičí „Crucifige!“.
Johann Sebastian Bach zhudebnil Janovy pašije na německý text. A na větě „Kreuzige ihn!“ si dal obzvlášť záležet.

Pilát na to řekl: „Vezměte si ho vy sami a ukřižujte, neboť já na něm neshledávám žádnou vinu.“

Sice jsem ho nechal zbičovat a ztýrat, ale jinak proti němu nic nemám. Podle zákona je nevinný. – Tak soudí čistě lidská spravedlnost, která se obejde bez „vyššího principu mravního.“ A taky bez elementárního lidského soucitu.
Nevím, jestli už za Piláta existovala právní zásada „in dubio pro reo“ = jsou-li pochybnosti o vině, rozhodnout ve prospěch obviněného.

Židé mu odpověděli: „My máme zákon a podle toho zákona musí zemřít, protože dělal ze sebe Syna Božího.“

Jenomže „Syn Boží“ je široký pojem: buď znamená „skutečný potomek Boha, zplozený Bohem“, nebo „člověk stvořený Bohem, udržovaný Bohem při životě“, nebo jenom analogicky „ten, kdo se chová k Bohu jako syn k otci“. A toho je přece plný Starý zákon: „Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu moc a slávu...“ a podobně jinde. Opravdu Ježíš musel zemřít „podle toho zákona“?

Když Pilát uslyšel to slovo, ulekl se ještě více.

Čeho se lekl? Že by ho zaskočila úvaha, jestli Ježíš přece jenom není Syn Boží? To by byl víc než král židovský! Co my víme, jaké měl Pilát představy o Bohu a božstvech. Co když se v té chvíli zarazil: Koho to tu vůbec soudíme?

Vešel proto zase do vládní budovy a zeptal se Ježíše: „Odkud jsi?“

Odkud vlastně jsi, náš milý Pane Ježíši? Tolik toho o tobě víme z kázání a z náboženství, ale odkud jsi k nám přišel na svět, jak to tam vypadá, to si neumíme představit ani v nejmenším. Přesto je ta otázka důležitá, a i když neznáme odpověď, máme v ní aspoň náznak, kam míří náš život.
Odkud jsi? Snad ani Pilát teď nemyslel tvé pozemské rodiště. A co si o tvém původu myslíme my? Co všechno z toho opravdu uznáváme? Jsi z nebe, od věčnosti, z pravého Boha, nebo jenom z Betléma, z Nazareta, z rodiny tesaře?

Ježíš mu však nedal žádnou odpověď. Pilát mu řekl: „Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc tě propustit, a že mám moc dát tě ukřižovat?“
Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora. Proto má větší vinu ten, kdo mě tobě vydal.“

Obtížně přijatelné tajemství: ani nad pronásledovanými křesťany by neměli žádnou moc imperátoři, revolucionáři, zednáři, milicionáři, gestapáci, estébáci, kádrováci, straničtí a církevní tajemníci, úředníci a zákonodárci, kdyby to nebylo Boží dopuštění. Ale my nesmíme mluvit za Boží soud a prorokovat, jak tam kdo z nich dopadne. My se máme hlídat, abychom nikoho dobrého nevydali nikomu zlému. Ani v myšlenkách.

Pilát se proto snažil ho propustit. Ale židé křičeli: „Když ho propustíš, nejsi přítel císařův. Každý, kdo se dělá králem, staví se proti císaři!“

A co ten váš Herodes, vážení židovští předáci? Každé vydírání, i tohle politické, se pozná podle toho, že v detailech nemá logiku. Císař – kterýpak to tehdy byl? – seděl hodně daleko odtud, a kdo ví, co by na celou kauzu řekl. Židé tu lidově řečeno dělají účet bez hostinského.

Jak Pilát uslyšel ta slova, nařídil vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném Kamenná dlažba, hebrejsky Gabbatha. Byl den příprav na velikonoce, kolem poledne.

Pilát se snažil, ale málo. V každé další fázi procesu udělal něco opačného. Vypadá to jako nerozhodnost, což je taky jedna z nectností naší současnosti. Ale mohla to být i taktika, při které dobrý úmysl buď chyběl, nebo se vytratil. Pilát bystře prohlédl jádro sporu, ale hlavně chtěl dodržet zákon a mít klid.

Pilát řekl židům: „Hle, váš král!“
Ale oni se pustili do křiku: „Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“
Pilát jim namítl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“
Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, ale jen císaře!“

Zkusme tu scénu přečíst nahlas tak, jak asi tehdy zazněla:

„Hle, váš král!“
„Pryč s ním! Pryč s ním! Ukřižuj ho!“
„Vašeho krále mám ukřižovat?“
„Nemáme krále, ale jen císaře!“

To je strhující dramatický dialog, na kterém by se mohl učit sám Shakespeare. Pilát si už dělá z velekněží zdvořilou legraci: Opravdu mám popravit vašeho krále? Vždyť se pořád domáháte politické samostatnosti!
Velice podobně k nám dodnes promlouvá Boží odpůrce a pokušitel, když zrovna nejsme v dobré duchovní kondici a chce se nám ochutnat zakázané ovoce: Opravdu chceš zradit svého Pána? Víš, koho to chceš neposlechnout? Vždyť by to měla být tvoje nejvyšší autorita! Poslední varovná otázka před eventuálním spácháním hříchu: sice ďábelsky ironická, ale pro nás případně užitečná.
Nemáme krále, ale císaře: scénář pro tolik věřících, kteří v různých dobách z různých důvodů dali přednost politickému establishmentu. Jsme sice křesťané, ale v tomto občanském postoji hodláme momentálně poslechnout císaře, krále, generalissima, říšského kancléře, předsedu ústředního výboru, prezidenta vzešlého z přímé volby...
Více je třeba poslouchat Boha než lidi, řekne stejným velekněžím apoštol Petr jenom o několik týdnů později. Více je třeba poslouchat židovského krále než římského císaře.

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován.