5
Ukřižování
Jan 19,16–30

Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota.

Evangelia jsou jako inzerát v Sunday Times: ani slůvko navíc, ať to není drahé. „On sám“ si nesl kříž: jistě musel, ale zároveň chtěl.
Lebka je latinsky Kalvárie. Ten kopec se tak jmenoval, protože vypadal jako holá hlava. Trocha etymologie: latinské calva je příbuzné s českým hlava, polským głowa, ruským gólova nebo staroslověnským glava. To všechno zní dost podobně jako hebrejské Golgota, které znamená totéž. To slovo propojuje jazyky semitské a indoevropské, které původem nejsou příbuzné. Golgota propojila Židy a pohany. Stejně jako Mesiáš, hebrejsky mášiach, česky (po)mazaný.

Tam ho ukřižovali a s ním ještě dva jiné, každého po jedné straně, a Ježíše uprostřed.

V menším kostele mého rodného města proběhla po koncilu přestavba presbytáře. Vpředu zůstal jenom malý svatostánek a nad ním kříž v nadživotní velikosti. Když se zapne nové osvětlení, vrhá kříž na čelní stěnu dva stíny po bocích. Originální obraz Golgoty. Nevím, jestli to zamýšlel architekt, který úpravu navrhl: Ludvík Kolek.

Pilát dal také zhotovit a připevnit na kříž nápis v tomto znění: „Ježíš Nazaretský, židovský král.“

Není-liž pravda, židovští náčelníci? říkal si možná přitom škodolibě. Měla to být ironie a provokace, ale dodnes se to bere vážně a s úctou. Na většině křížů, uměleckých i kýčovitých, má Ježíš nad hlavou zkratku INRI. „Tak ve tři u Inriho!“ slyšel kdosi dvě školačky, když si domlouvaly schůzku u kříže na rozcestí.

Tento nápis četlo mnoho židů, protože místo, kde byl Ježíš ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky.

„Každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán,“ píše apoštol Pavel Filipanům i nám.

Proto židovští velekněží říkali Pilátovi: „Nepiš: Židovský král, ale: On tvrdil: Jsem židovský král.“

Ironická provokace zabrala. Kousek výš jsme četli, že „byl den příprav“. Na co to mysleli velekněží pod křížem? Na jaký pseudoproblém to přišli těsně po svém politickém úspěchu a těsně před svým největším svátkem? A na jaké maličkosti, zbytečnosti, někdy myslíme my, když nastává něco jako „den příprav“? Kdyby se tak dalo digitálně zaznamenat, na co myslíme večer před nedělí, minutu přede mší a skoro celý život před jeho cílem.

Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem!“

Český funkcionář by to asi zarecitoval ve verších: „Co jsem napsal, to jsem napsal!“ Tady rozhoduju já! Musí vám stačit, že jsem ho dal popravit. A můžete být rádi, že ten váš lidový soud jsem nedal rozehnat vojskem.
V knize Jima Bishopa – přesněji řečeno v jejím překladu od Jana Čulíka – zní ta věta volněji: „Co jsem napsal, zůstane.“ A zůstalo. Mnohem déle, než by Pilát čekal.

Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho svrchní šaty a rozdělili je na čtyři části, každému vojákovi jednu; vzali i suknici. Suknice byla nesešívaná, v jednom kuse setkaná odshora až dolů. Řekli si tedy: „Netrhejme ji, ale losujme o ni, komu připadne.“ Tak se měl splnit výrok Písma: „Rozdělili si mé šaty a o můj oděv losovali.“ Právě tak to vojáci udělali.

Udělali to právě tak, jak to předpovědělo Písmo. A přitom to Písmo ani neznali. Je víc takových míst, kde se v Novém zákoně splní něco, co předpověděl ten Starý. Jsou z toho nekončící pochybnosti a námitky, že to evangelium někdo zfalšoval. I tohle podezírání jsou pašije, utrpení Kristova tajemného Těla, to znamená celé církve.
Kde asi Ježíš tu suknici dostal? Tradice říká, že to byla vlastnoruční práce jeho Matky. Proč ji vojáci neroztrhali? Jistě nebyla drahá a pestře vyšívaná: zrovna byla propocená a zkrvácená. A nebyli to estéti: byli zvyklí dělit se o kořist, nebo spíš se o ni rvát, trhat na kusy a lámat. Co jim to zadrželo ruce a dýky?

U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská.

Stála: nezmítala se hrůzou a hysterií, i když by vůbec nebylo divu. Není to zbožné přání legendistů: píše to očitý svědek Jan. Přitom živě trpěla: neztuhla v solný sloup jako žena Lotova. Stála: Stabat Mater. Antonín Dvořák tu větu zhudebnil pokojnou melodií, byť v smutném h-moll.
Chvilka exegeze místo reflexe: kolik žen to tam stálo? Nejstarší biblické rukopisy jsou psány bez čárek a teček, dokonce bez mezer mezi slovy. Jedna naše čárka by zvýšila tři na čtyři: „(1) jeho matka, (2) příbuzná jeho matky, (3) Marie Kleofášova a (4) Marie Magdalská.“ Místo „příbuzná“ je v originále doslova „sestra“ a nenechavci tím dokazují, že Panna Maria nebyla jedináček, protože její sestra by se sotva jmenovala taky Marie. Dávno zdůvodněná záhada: i ve Starém zákoně je několik míst, kde slova „bratr“ nebo „sestra“ neznamenají vlastního sourozence.

Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“
Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“
A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě.

Úcta k Panně Marii není žádný pozdní „lidský nálezek“: je zakotvena v bibli. Toto je jedno z více míst, která ji naznačují v duchu lidového úsloví „chytrému napověz“.
Jan se v evangeliu sám nejmenuje, a není to jenom ze skromnosti. Učedník, kterého Ježíš miloval: mohl bych to být já? Měl bych. Chtěl bych?

Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům.

„Do pokrmu mi dali žluč a v žízni mě napojili octem,“ zpíval prorocky starozákonní žalmista.

Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“

Dokončeno, dovršeno, latinsky „consummatum est“ = je „zkonzumováno“ všechno to bolestné, strašlivé, nesnesitelné až do dna jako chuťově odporný lék, jako hořký kalich. Nebo – jinak – jako číše otrávená veškerým zlem od počátku až do konce světa: ta musela zahubit jediného absolutně nevinného. On jediný to všechno mohl pozřít a tím „ekologicky zlikvidovat“. Ovšem nemohl to přežít. Syn Boží nemohl svůj pobyt na světě přežít. Člověk a ďábel ho spojenými silami zákonitě museli zničit, aspoň na čas.
Bůh je všemohoucí: může tudíž i zemřít.

Pak sklonil hlavu a skonal.