6
Pohřeb
Jan 19,31–42

Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati.

Jako by si chtěli pojistit, aby Ježíš opravdu zemřel: nechme zlikvidovat všechny popravené, a zahyne i on. Podobný plán měl kdysi Herodes s betlémskými chlapci.
Blížil se večer. Pilát už se asi těšil, že kauza židovského krále skončila. Ale ještě ho s ní několikrát vyrušili. Boží věc se připomíná, i když se zdá odbytá. Jenom ji postřehnout a vyhodnotit.

Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.

Až budou vynalezeny pistole, začnou popravené ještě střílet do týla. Ta obava, aby to náhodou nepřežil!
A přitom ten voják nevědomky, na rozkaz někoho taky nevědomého, spustil něco, o čem v té chvíli nikdo nic netušil. Proud, který se dodnes nepodařilo zastavit.
Jak napsal papež Lev Veliký: „Kristova svatá krev uhasila onen ohnivý meč, který uzavíral cestu ke stromu života.“ Do ráje.
A jak praví starobylá píseň:
„V milostném toku / ze Tvého boku / útěchu stálou máme: / že nás již vnada, / kterou svět spřádá, / o Tebe neoklame.“

Ten, který to viděl, vydává o tom svědectví a jeho svědectví je pravdivé. On ví, že mluví pravdu, abyste i vy věřili.

Větný rozbor: „abyste i vy věřili“, to znamená vy čtenáři a posluchači, tehdejší i dnešní. „Ten, který to vidě,“ a „ví, že mluví pravdu“ je ovšem evangelista Jan. Ale mluvnicky je to třetí osoba. Jako by to o něm říkal ještě někdo jiný. Jako by ty dvě věty přímo pronášel někdo vyšší, aby potvrdil, že „jeho (= Janovo) svědectví je pravdivé“. Jediný, kdo může potvrdit pravdu.
„Ten, který to dosvědčuje, říká: Ano, přijdu brzy,“ napíše pak Jan ke konci života na závěr svého Zjevení.

To se stalo, aby se splnil výrok Písma: „Ani kost mu nebude zlomena.“ A na jiném místě v Písmu se říká: „Budou hledět na toho, kterého probodli.“

Ano, budou. Hledí dodnes. A nejenom na sochu nebo obraz: stačí, aby Ukřižovaný „visel na stěně mé duše“, jak napsal Pavel Rejchrt.
Hledí na probodeného. A mají přitom nejrůznější pocity, ze kterých by vznikla dlouhá škála barev a odstínů v několika řadách:
Hrůza – soucit – sympatie – obdiv – úcta – vděk – výčitky svědomí – lítost – úleva z odpuštění – láska.
A na opačnou stranu úlek – údiv – úškleb – pohrdání – pohoršení – pobouření – vztek – agrese – hagiofobie.
A někde mezi tím sebeuspokojení (jen klid, já tam nevisím) – nevědomost – nechápavost – ignorance – necitelnost – nevšímavost – lhostejnost – zapomnění.

Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber.

Učedník ze strachu jenom tajný: typická postava našeho mládí, kdy církev neměla svobodu. Například učitel, který jezdil v neděli na mši do sousedního okresu. Nebo komunální politik ve zbožnějším kraji, který posílal své děti do náboženství v soukromí. Nebyl to příklad k následování, ale ani důvod k odepsání. Záleží na tom, jak se to vyvinulo pak, když persekuce přestala. A třeba někdo z nich už předtím udělal něco podobného jako Josef nebo Nikodém. Veřejně pomohl někomu z obětí pronásledování aspoň v nějaké praktické maličkosti.
Ti dva tajní učedníci jsou zároveň praví synové svého národa. Přece jenom nebyla celá velerada zaslepená. Aspoň někdo poznal Mesiáše, na kterého po staletí čekali. Když se žid stane křesťanem, budí to nepochopení i v moderní době. Ale tak to přece bylo původně míněno.

Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do (pruhů) plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat.

Židovská rituální kultura se dnes prezentuje velmi bohatě v muzeích, na výstavách a v naučných programech. A židovské pohřební obyčeje jsou přitom jeden ze stabilních námětů. Až zase uvidíme jejich expozici, a příležitostí je dost, můžeme si představit, že podobně, ovšem na úrovni své doby i mimořádné situace, byl pochován židovský král.
Mrtví de facto nic z toho nepotřebují. Ani to plátno. Ale my živí ano. Za pár dnů to plátno bude významná relikvie nebo, chceme-li, předmět doličný.

Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko.

Zase zahrada. Jako ta Getsemanská. Nebo v ráji.
A hrobka ještě čistá. „Jako když synové Izraele přinášejí v čistých nádobách dary do Hospodinova domu,“ napsal prorok Izaiáš. Jako život matky, ve kterém byl počat Boží syn. Ale ani dar v nádobě, ani plod v životě nezůstanou napořád. A těšíme se, že ani tělo v hrobě.

+ + +

Návrat z pašijí: obřad byl delší než jindy, možná jsme v kostele prochladli a ty události přímo mrazily. V mysli defilují postavy: ty sympatické i ty problematické. Ale být v jejich kůži, dokázal bych udělat to, co Josef či Nikodém, a neudělat to, co Petr nebo Pilát? A jak asi vyhodnotili své setkání s Ježíšem zraněný Malchus, vrátná od velekněží, sluha, který dal Ježíšovi políček, a voják, který ho probodl? Přejeme si aspoň někdy, aby se v dobré obrátily podobné zážitky našich protivníků?
Cesta z kostela na Velký pátek: venku je podvečerní šero, ale cítíme, že dlouho nevydrží. Poslední věta pašijí: „U židů byl den příprav a hrobka byla blízko.“ Tentokrát bez dodatku lektora: „Slyšeli jsme slovo Boží.“ Šero. Ticho. To je celé? Co dál?
Dnešní den i dnešní příběh mají otevřený konec.