1.
Lidi chodí stále míň do kostela; církevní statistiky, které to dokazují, se už dávno přestaly zveřejňovat.
Když někde lidi nechodí do divadla – kdo za to může? Instalatéři? Anebo pekaři? Anebo spíš režiséři a herci?
Situace je taková, že běžná návštěva běžné bohoslužby v nikom (bez mimořádné milosti Boha, který si může i z kamenů udělat syny Abrahamovy – srov. Luk 3, 8) žádnou víru ani zájem o církev nevyvolá. A naopak, u leckoho, kdo není vůči běžnému duchovnímu provozu dostatečně otužilý, může vést ke ztrátě víry, pokud nějakou má. Ale i ta nejšpatněji sloužená mše svatá upevní víru toho, kdo ví, že mše svatá je vždy Boží zpřítomnění Kristovy oběti na kříži a představuje to nejlepší a nejsmysluplnější a nejvznešenější, co na této zemi máme.
2.
Dřív se aspoň dbalo na to, aby se začínalo včas: a dnes leckdy ani to ne.
Někdy je bohoslužba skutečně výraz lidské bídy a utrpení.
Po hudební stránce: některý kněz se ani trochu nestydí zpívat falešně či mimo rytmus: ví, že to přece není podstatné, mše je platná, ať se při ní zpívá jakkoli, a věřící to odpustí, nikdo kvůli špatnému zpěvu z kostela neodejde, nikdo si nejde stěžovat (ostatně: kam by šel?).
3.
Ale nejhorší jsou promluvy. Snad mělo smysl, že dříve se po kněžích nechtělo, aby při každé mši svaté něco řekli: člověka pokaždé něco nenapadne, duchovní život každého má své výšiny i pády...
Ale nedělní kázání, to byly skutečné duchovní řečnické výkony, dobře postavené, dobře připravené, které čerpaly z hloubky vlastního duchovního života (to především) i ze studia a četby.
Úpadek homiletiky je nesporný a zarážející.
4.
Existuje řada typů špatných kázání; jejich společným rysem je improvizovanost a nepřipravenost: jako by věřící slyšel, jak si kněz říká: kážu už čtyřicet let, to by bylo, aby mě něco nenapadlo, tak vzhůru k oltáři!
Minimální požadavek, řekl bych, je, aby délka přípravy na kázání trvala aspoň tak dlouho, jako kázání samo; věřící snadno pozná, když tomu tak není.
5.
Ponechám stranou takové případy, a i to jsem zažil, kdy kněz přímo od oltáře napadne jiného kněze a začne s ním, nepřítomným, polemizovat; to je ovšem naštěstí výjimka – ale co si má ubohý návštěvník kostela v takovém případě myslet o celém duchovním stavu?
6.
Častější typy.
Úplně nejhorší, ale velmi časté, je kázání omluvné: to, co jsme právě slyšeli, tak není, on to Pán Ježíš úplně tak nemyslel, pokud vás dnešní evangelium z něčeho usvědčilo, k něčemu povolalo, vůbec si toho nevšímejte, určitě to tak není, o nic nejde...
Otřesný je typ provokace, oblíbený zejména u některých jezuitů, saleziánů a jiných sebe sama za intelektuální elitu pokládajících kněží: nejdřív se vystřelí nějaká šílená nehoráznost, například: „Bůh není dobrý“, „žádné nebe neexistuje“, a podobně, a pak se dokazuje opak (mnoho lidí si pod pojmem dobrý představuje, že kdo je dobrý, je hloupý, ale Bůh není hloupý – a tak dále). Takovýto postup je samozřejmě možné použít, ale nesmí to být lidská exhibice bez duchovního zakotvení; někdy mám pocit, že kněz věří víc té úvodní nehoráznosti než jejímu následnému „vyvracení“...
Poměrně neškodné je zato kázání historické (čerpané často z vydávané Homiletické instrukce). Je typické pro dny mariánské a pro svátky a slavnosti Páně: první zmínka o tomto svátku je už ze století xy, na Východě se slavil od roku yx, na Západě od roku yz, je uveden tam a tam – prostě mluví se o dějinách místo obsahu slavnosti; přičemž historie, když už musí být, by myslím měla tvořit jen úvod, ne gros promluvy...
Někdy se při mši svaté hraje na „vtipnější vyhrává“: kolik už jsem slyšel od oltáře hloupých anekdot, nejen při kázání, ale při úvodu do liturgie! Některý kněz je jako herec: má největší radost, když se mu lidé zasmějí. Ale, domnivám se, s žertováním by se při posvátné liturgii mělo zacházet jako s jedem: jen ve stopovém množství a na správném místě je to lék.
Časté je kázání zážitkové. Každý z nás cosi prožívá, někde včera byl a něco tam viděl, někoho potkal a ten mu cosi řekl, člověk něco zahlédl ve zprávách nebo si přečetl v tisku; o tom všem se dá (snadno) kázat: zopakuje se to a přidá se kousek morálního hodnocení, jako jestli je to dobře, anebo špatně. Tato kázání existují ve dvou variantách, optimistické a pesimistické: někteří kněží jen kritizují, všechno je špatně až prašpatně, a jiní, hrdí na svoji otevřenost vůči světu, pochválí cokoli. Nejde o to, že by snad bylo špatné vycházet z běžných zážitků – ale o to, co se z nich duchovně na základě vlastní (hluboké?) meditace vytěží.
Jiný typ je kázání na jistotu: prostě se mluví, začne se sice od liturgických čtení, ale po pár větách už je kazatel někde jinde, to nevadí, pořád je to nějak duchovní, náboženské fráze se řadí jedna za druhou, žádná není (úplně) špatná, žádná nepředstavuje nic proti dobré víře a dobrým mravům – ale žádná není taková, aby ji běžný návštěvník bohoslužeb už asi 10000x neslyšel někdy předtím; nikoho takové kázání nepohorší, nikoho nezaujme a nikomu nic nedá. Sázka na jistotu rovná se sázka na prázdnotu.
Variantou tohoto typu je kázání nekonečné: knězi je příjemné slyšet svůj hlas, jak zní v kostele, a tak mluví – nemá to stavbu, nemá to řád, tematicky se skáče sem tam, minuty plynou a směřuje se odnikud nikam; kázání tohoto typu může stejně tak trvat pět minut jako deset nebo dvacet minut – a mohlo by trvat i hodinu nebo tři dny, kdyby nato přišlo.
7.
„Kdo za to může? Pekaři? Instalatéři?“ ptal jsem se na začátku. V jistém smyslu ano, a nejen oni: kněžství vyrůstá z víry Božího lidu, z jeho přesvědčení a života podle neviditelných skutečností.
Máme tolik kněží a takových, jaké si od Boha vyprosíme.