1.

„Dokud si ústa neosvěžíš hojivou rosou jména Ježíš, nedotýkej se slov. Dokud jsi oči z nočních stínů nepozved k čelu Mariinu, i vzpomínek se chraň,“ napsal Václav Renč v básni Jitřní.
Když se ráno nepomodlím, jdu pak z domu, jako bych kulhal na jednu nohu: to je faktická zkušenost. Ano, modlitba je něco jako hygienické návyky. Aby člověku prospívala, musí přejít z duše do těla, do toho, čemu se říká dynamický stereotyp. To vyžaduje určité období snahy, po kterém už to jde lépe, jako když se muzikant dostane přes stupnice a etudy. Pak má člověk modlitbu pevně usazenou v životním rozvrhu a je nesvůj, když ji nestihne.
Někteří z nás měli to štěstí, že se s námi rodiče od malička modlili a učili nás to bez nucení a násilí. Možná to dokázali proto, že se sami modlili rádi a neviděli v tom protivnou povinnost. Co si vzpomínám, na modlitbu byl doma vždycky čas. Nikdy se kvůli ní nezdržoval provoz domácnosti. Asi byla časově únosná. A bez křečí. Necítil jsem se při ní jako na trní. A rodiče jistě taky ne, jinak by to na nás přešlo.
Vědět, o co jde, a chtít to: to je celé.

2.
Jít, či nejít? Myslím na mši. Já vím, v neděli je to povinnost, i když to má být oslava, a ve všední den je plno práce. A ty často ukoktané a ukňourané bohoslužby v kolikrát neútulných kostelích, to samo o sobě neláká. I když teoreticky víme, co je to mše a co pro nás znamená.
Když jsem jednou jako školák řešil dilema „jít, či nejít“ (šlo o ministrování v Pondělí velikonoční na pozdější mši, kdy už kamarádi chodili koledovat), tatínek řekl docela klidně: „Jdi. Pán Bůh ti to nezůstane dlužný.“ A měl pravdu, i do budoucna. Kolikrát jdu z práce centrem města, někde se schyluje ke mši, já si řeknu: raději půjdu domů, něco udělám, něco si přečtu... A když přijdu domů, vždycky někdo zavolá, něco chce, někde něco praskne a sebere mi to zhruba ten čas, který jsem chtěl ušetřit na mši. Jednou takhle přijedu do Prahy, usídlím se v hotelu, chystám se vyrazit na služební akci o něco dřív, abych si prohlédl město, a vedle v kostele se zrovna zvoní na mši. Jít, či nejít? Tentokrát jsem šel a pak jsem v autobusu potkal vzácného kolegu, kterého bych o hodinu předtím nepotkal. Takže?
Námět na generální zpytování svědomí: Co do těch kostelů chodíme dělat? Na co nebo na koho se tam těšíme? Co jsme případně ochotni udělat nebo obětovat, aby se nám tam líbilo o trošku víc?

3.
Bývala doba, kdy jsem pospíchal ze služby na kůru, abych si našel na internetu nedělní promluvu Svatého otce – tehdy to byl Benedikt XVI. – a léčil se z toho, co jsem poslouchal v kostele. Článek Františka Schildbergera o pekařích a instalatérech
(http://sklenenykostel.cz/index.php/menu-duch/menu-duch-tema/3645-kdo-za-to-muze-pekari-instalateriby) se mohl jmenovat „Vady kazatelů“, podobně jako spis Jana Blahoslava. To byl jak známo představený jednoty bratrské, nekatoličtí křesťané mají kázání jako hlavní část bohoslužby, ale my katolíci se nemáme co vymlouvat, že mše je něco jiného, a tudíž kázání odbývat. Ano, hlavní vady kazatelů v katolických kostelích našich časů: improvizace, vtipkování, fráze, svévolné věroučné experimenty a uhýbání od biblických textů k aktualitám z médií, takže by už jenom chybělo, aby lektor úvodem řekl „Čtení z komentáře včerejších Lidových novin“ a ten článek z novin přečetl.
Moje maminka kdysi těžko snášela podprůměrná kázání a svěřila to duchovnímu rádci. Ten duchovně poradil: Když to bude zase špatné, vypněte sluch a sama zkuste rozjímat o evangeliu, které se právě četlo. Moje manželka má zase za průhledným obalem zpěvníku lístek s textem, který si opsala z románu Plná slávy: „Po slavné mši bylo požehnání, a jak klečel Otec Smith před bílou monstrancí, děkoval Všemohoucímu Bohu, že dal Církvi jistá spolehlivá slova, která nemohou selhat, i když kněží na kazatelně sebevíc plácají a žvaní, mluví-li svým vlastním lidským hlasem.“