K článkům:
http://sklenenykostel.cz/index.php/menu-duch/menu-duch-tema/3645-kdo-za-to-muze-pekari-instalateri
http://sklenenykostel.cz/index.php/menu-duch/menu-duch-tema/3649-y5
Rád bych se v tomto adventním čase podělil o své zkušenosti s modlitbou a účastí na mši svaté. Jen připomenu, že jsem konvertita, obrácen před 13 lety a pokřtěn před 9 lety.
Modlitba – velký problém?
Přiznávám, že na počátku mé duchovní cesty byla modlitba velký problém. Nejen že jsem na ni nebyl schopen najít čas, ale dokonce jsem jí vůbec nebyl schopen. Zkrátka jsem doma ve svém pokoji vůbec nebyl s to upřít zrak k Bohu a Pána oslovit. Jsem vděčný Pánu, že mi dal trpělivost nevzdat to. Za pár let se to začalo zlepšovat. Naprosto souhlasím s panem Komárkem, který ve svém článku píše, že modlitba se musí stát součástí nejen duchovního a duševního, ale i fyzického života. Stejně jako se ráno umyji a obléknu, tak se musím pomodlit.
Modlitba je oběť
K tomu je ale potřeba přidat asi méně populární informaci, a to, že modlitba je vždy obětí. Jinými slovy: čas, který bych mohl věnovat něčemu jinému, obětuji Bohu. A v mnoha situacích je to veliká zkouška víry, neboť ďábelské našeptávání nás téměř vždy láká k něčemu, co je přece mnohem důležitější.
Ona oběť může dost často i bolet. Já sám musím vstávat často do práce v nočních hodinách (řídím tramvaj), a každá minuta spánku je tudíž dobrá. Postupem času se však ustálil model, kdy si přidávám při nařizování budíku půl hodiny pro modlitbu. Ta sestává z vlastní modlitby na počátku dne a z modlitby ze čtení z breviáře. Malinko jsem se inspiroval bratry trapisty v Novém Dvoře, kteří tuto modlitbu začínají každý den ve 3.15. Nutno podotknout, že já někdy i dříve (první nástup do služby je ve 3.23). Po několika letech se mi tento způsob tak vryl pod kůži, že jej považuji za nutnou součást mého života a vůbec nechápu, jak jsem to dělal dříve. Bez modlitby.
Cestou do práce se ještě stačím pomodlit růženec (cesta pěšky mi trvá cca 20 minut) a krásný Boží den může začít!
I v průběhu dne mám mnoho dalších zvyků, kdy a jak se pomodlit, ale chci jen podotknout, že vše toto vůbec nevnímám jako něco, co je mým dílem a mou zásluhou, ale jako milost od Boha, která je pro každého připravena – a já mohu jen prosit o odpuštění v situacích, kdy jí nevyužívám.
Mše svatá každý den = nezbytnost
Jak je to v mém životě se mší svatou. Na počátku mé cesty do katolické církve byla informace, že musím každou neděli do kostela, pro mě naprosto zničující. Nedovedl jsem si takovou pravidelnou povinnost vůbec představit. Dnes se tomu pochopitelně směji. V současné době chodím na mši svatou každý den. Pravda, u nás v Praze to není takový problém, neboť mší je zde velké množství a člověk vždy nějakou stihne.
Setkání s Ježíšem jednou denně je tak akorát, aby člověk udržel víru v tomto pohanském světě. Nechodím na kněze nebo na konkrétní kázání. Chodím zkrátka za Ježíšem. Toužím, chci a potřebuji se s Ním setkat. Abych se potěšil, povzbudil, posílil... Bez toho jsou těžkosti každého dne těžko snesitelné. Mše svatá je to nejdůležitější a od ní se odvíjí mé časové plánování dne. A netřeba se bát nějaké uhoněnosti či fanatičnosti. Když má člověk opravdovou touhu, Pán mu cestu upraví. Samozřejmě někdy to nevyjde (mě to letos nevyšlo dvanáctkrát), ale o to více si v onen den člověk uvědomí, jak je mše nutná a bolestně chybí.
Když kázání nesrší
A co s kázáními, která zrovna nesrší Duchem Svatým? Postupem doby jsem si vybudoval způsob, jak s tím naložit. Každý kněz je můj bratr v Kristu. Bůh ho miluje stejně jako mě a není na mě, abych ho posuzoval. Navíc je možné, že jeho kázání má oslovit někoho jiného než mě, někoho, kdo je na cestě k Bohu jinde než já. Sám s vděčností vzpomínám na řadu kázání, která mě na této cestě posunula a dnes bych je označil za téměř heretická. Když tudíž necítím, že jsem s knězem na stejné „duchovní vlně“, vezmu ho v duchu za ruku a jdeme spolu na Golgotu pod kříž. A tam spolu rozjímáme nad tím velikým tajemstvím našeho společného vykoupení. Tuto metodu jsem kdysi slyšel od nějakého kněze a mně se výborně osvědčila. Kázání mě tím pádem neruší a láska k onomu knězi roste. Co víc si přát?