Pětatřicet let. Třetina století, necelé dvě generace. Přesně tolik času stačilo, aby se z dvoutřetinové většiny, která v roce 1983 schválila ústavní dodatek stavící ochranu života nenarozeného dítěte na roveň ochrany života matky, stala stejná většina zmíněný dodatek odmítající. Cesta k legalizaci interrupcí v Irské republice je otevřena!
Podle průzkumů se proti změně dodatku postavili jen voliči starší 65i let. A to v poměru 60 ku 40 procentům. Mladí voliči do 25 let hlasovali pro zrušení ústavního dodatku poměrem devět ku jedné.
Irský redemptorista Jerry O'Connor těsně před referendem ve svém rozhovoru pro slovenský Denník postoy (https://www.postoj.sk/33524/doplacame-na-to-ze-irska-cirkev-stratila-irske-zeny) odhadl, že mezi katolíky je podpora pro zrušení dodatku šedesátiprocentní a z katolíků, kteří se účastní mše svaté každý týden, je pro zrušení dodatku připraveno hlasovat procent čtyřicet. Z takové výpovědi se tají dech, ale výsledná čísla jeho odhad zdá se potvrzují.
Mladí Irové jásají v ulicích. Oslavují své „vítězství“. Vláda, která referendum iniciovala, slibuje urychlené přijetí potratového zákona. Média napříč Evropou neskrývají nadšení. Další zpátečnická země vstupuje do liberálního ráje! A neotálí se, na řadě je „zpozdilá“ součást britského království, Severní Irsko.
O příčinách, které k výsledku referenda přispěly, bylo napsáno mnohé. Zbývá se zeptat, o čem výsledek vypovídá a jaké vyhlídky před námi otevírá?
Během několika let, neřkuli desetiletí, budou evropští křesťané bojovníky a mučedníky. Žádní jiní křesťané hodní toho jména v podstatné části Evropy, naši zemi žel Bohu nevyjímaje, žít nebudou.
Ano, vedle těchto křesťanů bude existovat jakýsi zmenšující se zájmový klub těch, kteří se také budou nazývat křesťany. Životní praxi i názory jeho členů však bude prakticky nemožno od majority odlišit. Členství v tomto klubu nebude členům přinášet žádné větší obtíže, ba naopak bude leckdy vítáno. Již dnes je možno celou řadu vrcholných evropských politiků, a s lítostí konstatováno, i některých představitelů církve, do onoho klubu směle zařadit.
Bojovníci a mučedníci... Těžko by člověk hledal méně vhodné načasování pro vznesení takového nároku na nás křesťany než dnes. Jsme líní, duchovně ploší a zpohodlnělí, žijeme v blahobytu. Kulturní tlak, daleko více, než politický, na rozředění a následnou ztrátu naší víry je plíživý, převážně nenásilný a ďábelsky rafinovaný. Těžko se pro naši situaci hledá historická paralela.
Bude nás málo. Tak málo, že si to mnozí ani nedovedeme představit. Potkávám ty dnešní bojovníky a potenciální mučedníky na poutích. Desítky, stovky? Poznáte je celkem snadno. Podstatně více času tráví v kostele než u stánku s občerstvením. Vědí, že bitva dávno začala.
Jak si jinak vysvětlit, že irští senioři volí v tak zásadní otázce v opačném poměru než jejich děti a v naprosto příkrém rozporu s volbou jejich vnoučat. Víra se rozředila, nepředala, zanikla.
Ať si to budeme přát nebo ne, ať budeme sebeopatrnější a mírnější než beránci, ale svou víru nezradíme, budeme vyčnívat, budeme vyděleni a přinejlepším budeme ti netolerantní, zpozdilí, „divní“.
Co bude těžké pro nás, bude desetinásobně obtížnější pro naše děti. Neúspěšná americká prezidentská kandidátka paní Clintonová se před volbami nechala slyšet, že je třeba zabránit tomu, aby křesťané své děti vychovali ve svém nepřijatelně netolerantním postoji k „moderním“ výdobytkům. Připravme se, že o své děti, které beztoho čeká vnitřní zápas s nepřebernými svody světa, budeme bojovat s mocnými silami, které budou chtít děti naší víře odcizit a doslova je vyrvat Bohu z náruče.
Posledním útočištěm se nám stanou rodiny. Široké rodiny, kde se budou generace podpírat navzájem. A církev, která bude do posledního dechu sloužit pravdě. Bůh ví, jak je právě dnes církev tomuto životně důležitému ideálu v mnoha ohledech vzdálena!
To všechno se zřejmě muselo stát, aby nám v ostrém kontrastu se sebestředností a pokrokovou pýchou moderního světa došlo, že sami bez Boha, bez usilovné snahy o Jeho blízkost, pomoc a ochranu, nezmůžeme zhola nic!