Mnohdy to nejdůležitější člověk pronese, když se s někým loučí. Při odchodu dětí z domova do světa, při ukončení studia nebo také velmi často při odchodu z tohoto světa. Jen kolik velmi důležitých povzbuzení nám zanechala řada světců na smrtelném lůžku! A jakou větou se s námi rozloučil Ježíš, než vstoupil ke svému Otci na nebesa? „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“ (Mt 28, 19–20).
Tímto pokynem Ježíš zakončil celé své působení na zemi. Vše, co nám předal, co nás naučil, směřovalo k tomuto cíli našeho konání. Hlásat evangelium a přivádět lidi k zachovávání všeho, co nám přikázal. Vše ostatní je pouze prostředek.
V dnešní nepřehledné době, v době zmatení pojmů, zmatení životních hodnot a odpadání od hledání podstaty života, se mnohý katolík ptá, co je vlastně třeba dělat, abychom skutečně sloužili Bohu a plnili jeho vůli. Jenže v celé plejádě dobročinných akcí, přednášek a já nevím čeho všeho, co dnes řada farností organizuje, se možná vytrácí to podstatné. Není cílem jen pomáhat nemocným či chudým. Ježíš vždy po uzdravení vyzývá buď k ukončení hřešení nebo uschopňuje ke službě. Nejde o vyléčení k nějakému pohodlnému životu v pýše, zahálce či marnivosti. Stejně tak je to s modlitbou. Modlitba byla pro Ježíše vždy zdrojem síly či útěchy. Neřekl nám: Zalezte si někam mimo dosah lidí, tam se modlete a žijte si tak sami pro sebe. Modlitba nás má uschopnit k vyjití do hříšného světa, abychom přinášeli Krista všude tam, kam přicházíme.
Kolik našich přátel, kolegů, sousedů či kamarádů ani neví, že jsme katolíci? Pro kolik z nás je víra „soukromou“ záležitostí?
Myslím, že nám hrozí dvě nebezpečné polohy. První je jisté podivínství: ostatní nás mohou vnímat jako toho „blázna“, co chodí do kostela. Jde o určitou uzavřenost vůči svému okolí. Ač všichni vědí, že jsme křesťané, naše chování nás nečiní přitažlivými a nejsme otevření rozhovoru s kýmkoli. Ano, Ježíš nás vybízí, abychom o něm, vedeni Duchem Svatým, hovořili s kýmkoli, kdykoli taková situace nastane. Pochopitelně je to v dnešním světě velice obtížné, ale máme přece Ducha Svatého, který vždy ukáže, co máme říkat.
Druhá poloha spočívá v tom, že sice komunikativní jsme, ale jinak žijeme jako děti tohoto světa. Libujeme si v hmotném zajištění, máme vždy luxusní značku auta, na hlavě každý měsíc jiný účes podle posledních trendů. Nebo se často opíjíme či navštěvujeme akce podivné kvality. Kupodivu ani toto lidi vůbec neláká.
Osobně tedy považuji za nejdůležitější pro církev dnešní doby, abychom hledali způsob, jak být pro své okolí skutečnými svědky evengelia, ne ve strnulosti a odtažitosti, ale ani ne v životě, který spíše budí pohoršení. Neklamme se. Oni všichni ti lidé, kteří se honí za hmotnými statky a slávou svého těla, moc dobře cítí, že je to ve skutečnosti nenaplňuje. A uvidí-li někoho, kdo bude vstřícný, chápavý a otevřený s nimi komunikovat, rozhodně Bůh otevře v jejich srdcích prostor k naplnění úkolu, který nám Ježíš dal. On bude jednat za nás. My máme svědčit. Ale obrátit duši člověka, to – Bohu díky za to! – už není naše, nýbrž jen jeho dílo.