Milí čtenáři, chtěla bych se s Vámi podělit o osud jedné statečné ženy – Američanky, se kterou jsem rok studovala na střední škole v USA, když jsem tam před 23 lety byla na výměnném pobytu.
Tato žena se jmenuje Laura, žije s partnerem, který ji letos o Vánocích požádal o ruku a má čtyři děti. Laura má prý indiánské kořeny, nicméně dětství prožila u rodiny českého původu, je adoptovaná. Laura počala svoje první dítě neplánovaně, když jí bylo 16 let. Hrdinně je donosila a dala k adopci. Dnes už je z dítěte dospělá slečna, se kterou se vídá. Laura má ještě tři další holčičky, které měla později se svým partnerem, kterého si bude brát. Kromě toho, že se stará o své tři děti, provozuje dětskou skupinu, kde pracuje v podstatě nonstop i během svých mateřských a rodičovských „dovolených“. Laura měla velkou nadváhu a rozhodla se zhubnout, což také díky své železné vůli svedla.
Laury si z mnoha důvodů vážím, a tak mě zarmoutilo, když jsem před několika týdny otevřela facebook a vykouknul na mě Lauřin smutný status:
„Dnešek je příšerný. Minulý týden při vyšetření zjistili, že naše miminko je mrtvé. Musela jsem jej porodit, ale domů jsme odjeli bez něj… Byl to ten nejhorší týden v mém životě. Všichni mi sice říkají, že pro to Bůh měl nějaký dobrý důvod a že Tim už je u Něj. Snažím se to tak brát, ale je to tak těžké… Jednoho dne Tě zase budu držet v náruči, ale než se tak stane, milý Time, odpočívej v pokoji s vědomím, že tě maminka, tatínek a sourozenci milují a strašně moc jim chybíš!“
Pro nás Čechy je dost neobvyklé něco tak intimního ventilovat a navíc na facebooku, ale no dobře, řekla, jsem si – když jí to pomůže dostat to ze sebe…
To, co následovalo, mě ale jako Češku šokovalo – strhla se totiž obrovská vlna solidarity: nejenže spousta lidí Lauře psala, jak s ní soucítí a že se za ni, celou jejich rodinu a Tima modlí, ale následovala také jejich praktická pomoc. Zorganizovali jakousi štafetu jídel (meal train – vláček jídel), kam se zapisovaly rodiny i jednotlivci, kteří pro rodinu Laury vařili. Další pro ně nakoupili potraviny, přinesli květiny, přišli pomoci s prádlem a úklidem domu, posílali dárky – např. trička a hrníčky vyrobené speciálně se vzpomínkou na Tima… A Timovi uspořádali katolický pohřeb se mší svatou, kam spousta z nich dorazila.
Je to už několik týdnů a Lauře všechna tato pomoc a empatie pomohla jít dál. Já jsem si jen říkala, jak by to bylo nádherné, kdyby to takhle fungovalo i v našich končinách…
V USA jsem byla v 16 letech, ale díky přátelství a empatii tamních lidí jsem se tam cítila jako doma. Například když jsem byla na duchovní obnově a její účastníci obdrželi překvapení – dopisy od svých nejbližších, což připravili organizátoři obnovy. Já jen sklonila hlavu, že nic nedostanu, ale jaké bylo mé překvapení, že i já a další studentka z Evropy jsme obdržely dopisy, a navíc to byly ty nejtlustší svazky s největším množstvím dopisů v sále…

Jména v tomto článku byla kvůli zachování soukromí změněna.